Autor: Martin Burget
Přízemní mrazíky
Snáz býváme v nesnázích
Jak mrazíky přízemní
myšlenkou šlehaný sníh
Se nám v aortách roztemní
Jed do komor a do síní
Prýští prasklou přehradou
Než dech jiné ojíní
Oni jsou nám záchranou
Ačkoliv jich bývá jak
Na štědrý den šafránu
Slovem slzám vytřou zrak
Jsou klidné oko v orkánu
Zvyk těch zvláštních bytostí
Pálit všechny postroje
Takty mírem pohostí
I my jsme strunné nástroje
Když je míjím vždy se ptám
Kdo jim za očima přikládá
Co se týče úsměvů chci znát,
Kde berou tu sílu v koutcích úst.
---
Lízo, na viděnou
Mám deník Aztéka, diář chci od Mayů
Do nervů zatéká špína všech Pařížských bulvárů
Znám pravdu pohanství i báje fyziků
Kdo příběh vypráví, prostorem od konce do vzniku.
V paměti Aztéka, ve vizích od Maye
Spletených z člověka jsou vlákna pravdivá, hledáš je?
Tesána do mýtů, vnořena do představ,
Možnosti zazní tu, to člověku chutná jak bolehlav.
Je chvíle věřících okamžik fyziků?
A kdo žár pochyb svých, více z nich potápí do zvyků?
Chci svařit věčný svár, či líc rub saténu?
Kam ale potom dát Peruna, Iris i Athénu?
Jsme slepci běžící,
Dívat se do Louvru na Lízu
Jen snící básníci
O barvě v jaké má svou blůzu.
---
Fis dur
Mráz řetěz slov roztaví
prázdno těch vět rozkryje
a ticho se rozlije
a ticho se rozletí
do všech čtvrtí Marseii
Přes Oceán z Francie
severu a jeho krám
sílí příliv tam kde nám
světlo svůj plán rozkryje
svůj záměr nám odhalí
svařit drobty včerejška
dozní tahle groteska
tak dlouho lásko
tak dlouho jsme čekali
Ze všech koutů člověka
prýští tvé tiché zpovědi
tmou jak hučí ta řeka
smývá svým smyčcům napětí.
Víš tou symfonií ve fis dur
jdem od devíti ku pěti
už nemlčíme z partitur
jen unisono zpaměti
Mlčíme už nazpaměť
všechny zdi jsme začerstva
natřeli naslepo tvá
zář ptá se teď v tmě odpověď
hledá Bože hleď
tohle duo je kvintet
přes oceán z pobřeží
najít si svůj protipól
dal nám sisyf za úkol
marnost vmetl do tváří
my co jsme tu zůstali
nechme čas patřící snům
napospas těm zázrakům
co se nestaly
ještě lásko nestaly
---