Autor: Jana Němcová

Boháč a chuďas

Každé ráno probouzí mě slastné ticho.
Někdy v devět, někdy po poledni vstanu.
Hned pak uspokojím své hladové břicho,
pokrm do postele vždy dostanu.

Mám svou vlastní rozostřenou realitu.
Jsem jak husa žijící si v žitu.
Jídlo nosí mi na zlatém podnose,
robot v salonu mě škrábe na nose.

Z mého blahobytu ruší mě jen chudák.
Já ho opět pošlu odsud pryč.
„Ať už táhne, tenhle šupák."
Příště na něj vezmu rýč.

Po několika letech

Zase jsem se vzbudil příliš pozdě.
Plýtvám tady cenným životem.
Rád bych se teď viděl v černém hvozdě
někde v dáli támhle za plotem.

Pod okny zas stojí žebrák známý.
Já jdu vstříc mu s radostí.
„Žijte si tu, ale mezi námi,
nestojí to za ty drobnosti."

S těmi slovy opouštím své velké sídlo.
Za sebe už ani nemrknu.
Nepomyslím na to skvostné jídlo,
od žita si v lesích odfrknu.

---

Čáry života

Zadrž a vyslechni radostné zvony znít,
přivítej život, jenž na svět dnes přišel.
Na počest zrození bude teď každý pít,
i ten co nad ránem z hospody vyšel.

Zadrž a vyslechni svatební zvony znít.
To slavná veselka v kostele se koná.
Na počest manželů bude se zase pít.
Není dnes omluven ni ten, co stoná.

Zadrž a vyslechni smuteční zvony znít.
Vyhasl život, jenž roky tu plál.
Na počest mrtvého bude dnes každý pít,
i ten, co ho živého pár týdnů znal.

Zadrž a vyslechni lidiček tichý pláč.
Z rozličných důvodů svět slzy roní.
Za živé, za mrtvé, někdo snad neví zač.
Co ze země vzešlo, zas vrátí se do ní.

---

Sluneční svit

Co řekne člověk první den na zemi?
„Slunce tak překrásně svítí, zdá se mi.
Ptáci si zpívají nad našimi hlavami,
krásná je krajina, co skví se před námi."

Co řekne člověk, jenž léta je na zemi?
„Slunce tak odporně pálí, zdá se mi.
Ti hluční ptáci v korunách stromů
ruší mě v práci, odcházím domů."

---