Autor: Barbora Balášová

Identita 

A když přemýšlím nad tím: 

kdo jsem? 

přicházím na nekonečné množství definic, 

které plápolají v dýmu cigaret. 

S prvním nádechem vstupuje identita, 

s výdechem odchází kouř a já. 

Já, které nezažilo lásku, 

Já, které ví, jak vypadá svět. 

Ten kratičký moment (nazvěme ho dušení
se cigaretou), ten je jako milosrdná lež, která píchne
u srdce. Je to báchorka, kterou vyprávíme, 
přestože jsme na pravdivost pohádek přestali věřit už dávno. 

A když cigareta nevstupuje do plic, 

a nikotin nebydlí v krvi, 

když hlava střízlivá rozhoduje nade mnou, 

tak vím, jaká jsem. 

Jsem dívka (nebo snad už žena?) s lehkým spaním.
Když miluju, tak celé noci dokážu stát nad ním. 

Jsem křehká jako ptačí pírko, 

které vzduchem umí plout. 

Jen občas špatným planetám mám blízko, 

a to pírko? To shoří. 

Jsem ženou (nebo snad ještě dívkou?), která miluje své bližní.
Bez podmínky. Čistě. Hravě. 

Nebaví mě sedět a čekat.

Mám ráda hudbu, tanec a vlastně trochu všeho.
Jsem zmatená a blyštím. 

A když přijde nedělní ráno, 

svět zastaví se. 

Asi snad shůry je mi dáno, 

že můžu poslouchat jazz. 

Když tóny rozezní se, 

já najednou jsem ženou. 

Zvládnu vše a ještě více! 

Já najednou jsem ženou.

---

Řím 

V hlavě mám Řím a tebe. 

Je to tak matoucí. 

Pocit očekávání a touhy. 

A už se zase usmívám. 

Je to tak krásně matoucí, 

protože hlava přiopilá vínem a tebou 

nedokáže myslet na nic jiného než na Řím a tvůj pohled. 

Chápavý. Jsi chápavý. 

A stejně jako Řím jsi toho i ty zažil spoustu. 

Máš pověst toho, kdo ctí lidskost a něžnost. 

Srdce přátel získáváš důvtipem a večírky, 

na které ráno vzpomínají s lehkým smutkem, 

protože se přeci ještě nechtěli loučit. 

Protože přece ještě chtějí zažít a vidět tu krásu lidského ducha! Ještě jednou a ne naposled! 

Ty a Řím. 

Není prý hezčího místa. 

Ale já ještě nepoznala město, 

o kterém básníci, umělci, spisovatelé a hudebníci tvoří mistrovská veledíla. 

A to je to očekávání. 

To krásné, ale matoucí očekávání, 

které ti pomaličku rozdupává srdce na malé dílky. 

A najednou mé srdce (rozdupané a pošlapané) 

leží na chodníku před památníkem Viktora Emanuela II., u kterého jsem nikdy nebyla.

Věřím, že až budeš v Římě, 

moje srdce tam bude pořád ležet. Nebude vypadat jako lidský orgán, ani zdaleka ne. 

Bude ti připomínat kousky skládačky, ke které nemáš návod. 

Ale až ji poskládáš, 

staneš se hrdinou, který mě dal dohromady.

---

Vinohrady v noci 

Otevřít okno 

a vpustit do pokoje noční vzduch. 

Je za pět půl dvanácté 

a u sousedů se pořád svítí. 

Slyším hluk, asi se loučí, 

domem zní 3x sbohem a prásknutí dveří. 

Pražský sousedský život je jiný, 

lehce povrchní a tak trochu líný. 

Zdravím se s čtyřnohými víc než s
lidmi, jak jsme si na tohle vůbec zvykli? 

Mé otevřené okno, 

svíčka od přítelkyně 

a výhled do vnitrobloku. 

Vinohrady hlídá měsíc, 

tak spi sladce, hochu.

---