Autorka: Lucie Fojciková

3. ledna

Posadila jsi nás a sdělila nám tu osudnou novinu.
Moje mysl je prázdná a hledá vysvětlení,
i když žádné jiné není,
jiné než mrazivá pravda.
Svět ztratil svou jasnou barvu,
teď už je jen černobílý.
Pravda mi dýchá na krk,
Beroucí mi mou jiskru,
kterou se pořád snažím získat zpět.
Nově nalezená prázdnota v mé hrudi,
Mě stahuje dolů s každým krokem.
Mosty které jsme spolu postavili, se pod tíhou mého smutku hroutí.
Slzy, které jsem léta zadržovala, se rozplývají,
Pod tíhou slov, která se nedají vyslovit.
Jak čas plyne,
Pozoruji tu známou tvář,
kterou jsem jednou považovala za domov,
stát se cizincem v mých vzpomínkách.

---

Ztráta mého života

Tolik bezesných nocí hledění do prázdna,
cítím smrtí prosáklou půdu.
Přemýšlím,
jestli je čas abych Tě následovala,
jen abych znovu viděla tvůj obličej.
Bez ohledu na to, kam má mysl míří,
vždycky skončím u tvých kostí,
v rodném městě které jsem nazývala svým domovem.
Jméno vytesané zlatem na tvém kameni,
září jasně jako ty,
když jsi byl ještě plný života.
Na tvůj ​​pohřeb se shromáždilo celé město,
ale pro mě,
byli jsme tam jen ty a já.
Už je to nějaký čas,
ale stále to si odmítám připustit.

---

Povědomý cizinec

Moje mysl je plná tvé tváře
a snaží se na tebe vzpomenout
jak nejlépe umí.
Už je to tak dlouho od té doby,
co jsme spolu mluvili naposledy.
Tvůj obličej
Tvůj smích
Tvůj úsměv
Tvůj hlas.
Pomalu mi to začíná připadat jako by jsi byl cizinec.
Z narůstajícího hněvu, že jsi mě opustil se mi točí hlava,
ale jak bych tě mohla nenávidět?