Autor: David Coufal

Setmění

ty všechny věci kolem

proč se náhle z prachu zvedají?

když zapomenuty byly málem

bez nich by přeci nebyli

ty v břiše splašení motýli

pod mým psacím stolem

možná že je to vina

nedopitého hrníčku

(rozlitá) lihovina

ukolébává mě odvar z makovic

a barvu květů slunečnic

čmárá na zeď slunce polovina

jedním dechem sfouknout její

neupřímně sladké slzy

rozhýbat stůl v plné zbroji

dřív než s rozpjatou náručí

ti někdo opět poručí

ať necháš věci jsoucí na pokoji

jak ale začít když už není

barvy květů slunečnic

a stavba veršů víc než potěšení

je prostý útěk od blázince

nutkavá touha z hloubi srdce

po pouhém pochopení

Setmění

ne neboj obzor nehoří

to jen noc pomalu vchází do dveří

tichem se plíživě škvírou přikrádá

poslední červánky chtivě ukrádá

ale přesto v šeru vůkol vsi

je přítomný tichý mír neboť psi

jsou nažraní a v boudě zalezlí

a tak mohu klidně na pomezí

snu a bdění básně psát

a věci všední nechat spát

mé vědomí jako by právě letělo

zbaveno vší tíže vysoko nad tělo

jenž na desku stolu čelo tiskne

po realitě se mi ani nezasteskne

připustím-li si prostý fakt

že kámen co by artefakt

nemocného pasáčka hvězd

vysokou trávu u polních cest

pádem rozryl a teď čeká

na náhodu či na člověka

který by večer smetl jeho prach

a vrátil ho do hvězdných drah

jež jeden mléčný knoflík zdobí

ten který svítí i do záhrobí

duše mrtvých v jeho svitu

tancují svou starou suitu

kterou ale doprovází

ticho hrobů hudba schází!

žádné něžné popěvky árie!

žádné výbuchy noční artilérie!

žádné drmolení pijanů na cestě domů

žádné řevy žádné hřmění hromů

žádné omluvy – ty zbytky prestiže

žádné nářky ani city protože

na mrtvé už dávno nikdo nemyslí

jen jinovatka jim hroby pokreslí

tak z paměti zpívám a texty lovím

někdy to jde hned a někdy nevím

někdy si musím texty vymyslet

někdy zpívám se zkušeností z mnoha let

někdy jen tak z vody vařím

ale přesto vyšiju úsměv tvářím

které na vlídná slova sto let čekaly

nic jiného si možná ani nepřály

ne neboj já k nim ještě nepatřím

další východ slunce rád spatřím

já nejsem ten co ztrácívá naději

proto pokaždé vstanu a raději

pokorně hledím na tisíc oček noci

jež mě mají nyní pevně ve své moci

kdysi i Picasso pod nimi sníval

když první skicu v sešitě skrýval

Shakespeare o nich psal své sonety

mezitím co u měst rostly reduty

stejně jako davy lidí bez jména

jejich půvab uchvátil i Chopina

nejednou pod nimi vzešla milenců láska

i když Dantovi po Beatrice zbyla na duši vráska

van Gogh je kdysi nad Saint-Rémou maloval

nejeden vědec je fyzikálně studoval

Galileo a Mikuláš jim dali místo

aby ostatní lidé měli na věky jisto

kde a kdy se jaká nachází

a zdalipak nějaká neschází

marně se je snažím spočítat

je to tím že umím jen do čtyř počítat

nediv se vždyť se bavíš s prostým muzikantem

co čeká před dveřmi se zrezivělým pantem

tak dlouho dokud jeho srdce nesevře

zpěv kohoutů když panty otevře

a noc se v prizmatech ranní rosy vypaří

---

Jen sen - VII.

krajina surrealistických obrazů

značí že kompas můžu zahodit

znova a znova

jako když chvatně žíní krmím cello

aby sladce zamečelo

tak na mě nečekej

a zaplav si ve lžičce medu

v jezírku galaxií bez mléčného škraloupu

tam kde tvé srdce

pulzuje s dechem vší existence

magická oka

čitelný bezčas

šlape ti na paty

kouká přes slepé rameno

a zvolna padáš

do zralého ostružiní

nedaleko středu Země

na zastávce metra Černý Host

ach ty ruce trním zřezané

opět jsem zapomněl

že nemám komu bych to řekl

neslyším cvakání klepet (d)raka

a jen tak jako on

letím ode zdi ke zdi

nad všemi chromy a plesky

příborem chřestí borový pes

a les který štěká kouše jen v pondělí

přesto není kam utéci

od ztěžklých větví černého jezu

tak na mě nečekej

a nenech se zastrašit

strážemi čekajícími na ranní sčítání

modř lahvičky inkoustu zaschne

tisíciročná voda na plicích ne

a jiná taky nebude

marné je lhát si do kapes

do zásob

tak jako tak se budeš sebe ptát

zdali je tohle opravdu sen

tak hrozivě připomínající skutečnost

když rozdílů pět nenajdeš

já totiž také ne

oni totiž možná žádné nejsou

nebo se v jarních kresbách jinovatek

rozplývají tak jako

ten sen

---

Jsoucí kolem jdoucí