Autorka: Anna Horáková

Ledová královna

Tvrdá jako ocel,
chladná jako led.
Dotkni se, zda-li chceš,
nic však s ní nezmůžeš.

Byť zrazuje novou tváří,
zná i prvotní svět.
S ním může rovnat své stáří.
Je přízrakem, jenž nenosí štěstí,
ale ani smrt.

Tisíce let po zemi kráčí,
tisíce let hledá svůj lék.
Nikdo jí teplo nenavrátí.
Nikdo nepřemůže prastarý dech.

Ona si zvolila cestu samoty,
nezdolnou a nekonečnou.
Pomoc odmítá - již ani ty
nechceš být s ledovou královnou.

V sobě ukrývá něhu i strach.
Jenže to nevidíš, i kdyby tvůj zrak
byl největší mocí, kterou máš.
Tak nezoufej!
Ona tu stále bude,
až se vše promění v prach.
A stále tak chladná
jako moře v propastných hlubinách.

Každý den sleduješ,
jak prochází barevnou krajinou.
Déšť ji hladí po vlasech
i slunce se v očích blýská.
Není to iluze ve tvých snech -
jediným pohledem si tě mocně získá.

Pak tě však radost opustí
a láska v tvrdém boji zakolísá.
Je to kletba!
Rázem víš, že se mstí
za vše zlé, co její paměť zná.

Jak marný je ten život,
když bílý krystal padá na tvá bedra.
A přesto tak krásný
jako motýlích křídel šepot.

V těch krystalech jsi zahalen,
již blíží se posledních pár chvil.
Pak náhle všechno utichne -
jako bys znovu žil.

Tak nejsi zcela pohlcen.

Její hněv se vytrácí,
ale zůstává jí moc i síla.
Jsi volný, můžeš jít,
jen s malou prasklinou na tváři.
Jako znamení,
že vše stále hlídá.

Něžná jako svěží vánek, který cítíš vát.
Bledá a jemná jako zimní dny.
A přece měl by ses více než bát
té ledové královny!

---

Smích 

Čekáš a nic nepřichází.
Čekáš, až pomine tvůj žal.
Nevíš, co čekat máš -
přesto čekáš dál a dál...

Nevíš, kam poděl se tvůj tichý smích.
Nevíš, kde hledat jej máš.
Vzal si ho smutek a čas
- je to snad hřích,
přestat se smát?

Sníš, jak mraky bloudí po obloze
a připadáš si sám
ve světě i v duši své,
nikde nevítán.
Tak závidíš těm ovečkám.

Stále tady něco hledáš
- třpyt -
Jediné, co nemáš,
ale musíš mít!

Neboť tam uvnitř, tam je plno.
Plno těch, co sny si chtějí splnit.
A při pohledu do srdce -
Tam uvnitř, tam je prázdno těch,
kteří pocity by měli.

A tak hlava - plná, avšak neznalá,
samotná a zbloudilá,
neví, jak se chovat má.
Všechno opouští
ve snaze najít řád.

Tělo bloudí beze smyslu,
zas a znova...
Chladné a bezhlavé.
To nezná slova.

Hříšná duše již
v těle místo nemá.
V pekle se souží -
jen tma po ní zbývá.

Tak srdce rozervané vedví -
bez duše již není tím,
čím by býti mělo.

Lásku by zachtělo -
tolik by pro ni bilo...
Bez ní ono neví,
proč někoho ranilo.

A nohy?
Ty běží,
dokud nepadnou v pláč.
Pak svět pohltí
ty kousky nicoty,
strachu a věčné prázdnoty.

A před posledním výdechem
uslyšíš ten tichý smích.
Už není čeho se bát -
ty víš, že je to hřích,
přestat se smát!

---

Touha

Když mraku zastesklo se býti s hvězdami -
jako to kvítí padá potají a ze spaní,
uloupil si kousek nebe
a sebe do něj dal.
Pak nic víc už nehledal.
Své hvězdy na dosah měl
a písničku jim za tmy z lásky pěl.

Dívka mladá na ně hleděla;
v očích měla třpyt.
Dlouho už to věděla –
že hvězdou jasnou
chtěla být.

Duše ale neodpouští –
nedovolí dívce víc,
než k hvězdám a mraku
měsíc přikreslit.

To snad jen snem pouhým bylo;
ten dal temnotě svit.
V jasné pak záři dálné,
zraku byl teskně skryt.

Pak zas srdce její snilo,
když mrak s hvězdami
se temnou nocí navrátil.
A bilo –
všemi silami; aby
je měsíc rozjasnil.

A stále tam je a dlouho čeká –
a má v očích třpyt.
Stále touží hvězdou být.

Až přijde ta chvíle osudná;
až ji měsíc pozve k nim,
tam čekat budou klid a mír.
Tam srdce její vzbudí se.
Tam bude trocha naděje
– ta krása nezměrná.

Pak bude zářit
ta nejjasnější ze všech hvězd.
Již nebude trápit ji
žádný pozemský trest…
Tam ona bude jásat,
tam ji potká věčná
skvostná Spása.