Autor: Adam Šikl

I.

Ráno jezdím tramvají, vstávám unaven, veškerenstvo! Jsem sebemenšík, tu nesebemenšík, tam nenesebemenšík.

Kolíbám se, žjóva, že prej nic. A ono to stejně vyleze z hlavy jako cvrlikající brána.  Pryč. 

Nahýbám se, maj růst hlívy, a pršelo, až dvacetimetrový plamen vyrazí dekl, přerostlou

minci, vytvaruji plno ohyzdů zad skoulenou hlavou, Božka. Je to k smíchu, Kvis je Někdo, 

a Řezáč je pro mě troska. Troska jednoho deníku, pádlo, který jsem chtěl půjčit Dominice, 

aby její výška sladila výšku pádla. Jen řvala. Nemyslela to zle, jen novinář dnes dává 

hodně teček každou další větou. Poďobaný kluky má ráda, ale ne Dominika, mě? Jenže

já pihy nemám, ty krávo, a tys mi je vzala po tom, cos mi řekla, že je mám. I ty vlasy rostou.

Některý holky rostou. Zdá se mi, že Anna vyrostla ještě dřív než kluci před vojnou. Takže vůbec. 

Sdílí to tam, ty cukroušiny. Nebaví mě vázat-sděluji, že Honza si v autě pouští slaďárny. Bahá’í,

bábo, v mládí iluze naivit, ve vráskách těžkodění pragmatismu. Těžké odění? 

Dím: Čtyřicet let, mezemi. A co je mezi nebem a zemí, ty. Musíš myslet na svatý Ježkovy oči!

---

II.

Na Kaňkov, kvrdlal, jel, hezký slovo jsou tabatěrky. Muže vztah zbrutalizuje, zbývá mu skotačivý jeho hlásek. Mně s pouštěčem slaďáren změkl a zjemněl. Vruty a vroutečky, od jaktěživ nepřicházim na to, zda ve stlačenejch kamenech je železný pramínek libozvučnosti. A jestli 

je to naopak? Došplhali jsme na vrchol.

„Z toho by se nějákýmu křesťanovi-.“

S tebou, jen s tebou se o tom dá hovořit, Honzo. Skutečnost je neodkazování na jména. 

Skáčeme řeč, bavíme sobě, nedává to, nedává to. Hážem to k Želenickému vrchu.

Jesipak a selnice a tojono, abych odlehčil a štěrkoval cestu, líp se po něm chodí. Mnu 

zbytky čoudu mezi prsty a dím. Neuvěřitelná krása ten výhled, asi jsem křesťan.

Jezírka a žabky, Filip omylem hodil na sedloně kamínek. Legenda vypráví o obteklé noze, o zurčivé vodě laskavýho úhoře, ovíjejícího oteklou nohu všech mých budoucích ojí. Vracím se 

právě kousíček od jezírek, včasně ráno blekotám krušnohorské svahy kohátů bučin. Aspoň ve Skryjích je blaze. Ahoj! Má svatá Arizóno…

---

III.

Jesenin byl střízlivý. Plakalo nepár štěňátek v měsíci pulce. Navštěvovali jsme Ondru. 

Naleštěná fasáda. Není ani o čem. Soused shora pouští tekno a Ondru to sere. On taky pouští.

Pouští to do žil mně. Lituju se a žalozpěvy, vzpěry, oboubelnatěný práce a dni jsou najednou všude. Hésiodos věcný didakticky zpravuje: muck na dobrou noc; zpondělní utíkavost na víkend bolestí hlav, krutóny ukájení. Je to krutý no, a nevim, co by bylo krutější. Trpělivost, chlapčeee…

čeká na tebe Staliňák a strhnutí strupů. Bára dneska říkala, že přijdou domů, hodí prádlo na postel a myjou skleničky. A pak básník vykvete…

Průtrž ulic, v Mostě je nejvíc kruháčů v Česku, neznám dělení, všecko do jednoho pytle. Jsem na

jedno brdo. Poprš, prosím, poprš. Za dva dny nejde říct dobrý.