Autorka: Eliška Dobrovolná

Když se člověk narodí, je to důvod k radosti, ale proč vlastně?

Vždyť lidé působí pouze bolest, ať už záměrně nebo ne. Jsou vlastně něco jako škůdci tohoto světa. Třeba jako ten malý brouček u vás v zahradě, co leze po květech růže, vypadá nenápadně, neškodně, ale je to jen maska.

Jako její manžel Charlie.

Jak moc okouzlující dokázal být, jak perfektně dokázal držet svou masku. Nikdo nepoznal, že se pod ní skrývá škůdce, který se však neživil rostlinou či nějakým jiným živočichem, ale jí samotnou. To on z ní vysával život. On byl jejím škůdcem. 

Kdysi ho ale milovala. 

To už je dávno.

Potkala ho první den ve své nové práci, ihned ji zaujal. Vypadal seriózně, měl takové to kouzlo osobnosti. Všechny ženy na něm mohly oči nechat, aby ne, byl velice pohledný, ale on si vybral ji.

Když se nad tím zpětně ohlédla, nerozuměla, proč zrovna ji. Byla takovou tou šedou myškou, ničím zajímavou pro takového bohatého muže, který mohl mít jakoukoliv dívku, na kterou ukázal prstem.

Ale možná právě proto si ji vybral, protože věděl, že ona mu nikam neuteče.

Chvíli s ním byla i šťastná.

Chvíli.

Než se vzali, choval se vždy dobře. Brával ji do společnosti, chodil s ní na drahé večeře do takových těch předražených restaurací, kam si troufne málokdo. Poslouchal její plány, její názory a sdílel s ní její záliby. Zdál se tak úžasný.

Jenomže po svatbě se ukázalo, kým doopravdy byl.

Začalo to výbuchy jeho vzteku, když připálila oběd, dal ji pár facek… To bylo poprvé, co na ni vztáhl ruku. Pak už to bývalo čím dál častěji. Nejenom facky, bylo to i hodinové mlácení, kopání, jednou ji shodil i ze schodů. Stálo to pár stehů a týden v nemocnici, ale i tak se k němu vrátila, ani nevěděla vlastně proč.

Možná měla pocit, že je bez něj ztracená. Neměla nikoho kromě něj. Žádnou kamarádku ani rodinu kromě své matky, kterou doufala, že v životě už nikdy neuvidí, neměla. Byla pouze s ním a pouze jeho. Až doteď. Teď už zbyla jenom ona.

Myslí jí projede obrázek toho, co se událo sotva před pár hodinami a ona rázem ztuhne vinnou. Rychle zamrká a rozhlédne se po baru, který je i na poměry sobotního večera dosti plný. Sedí na barové židli a popíjí laciný alkohol, neboť nemá příliš peněz u sebe. Jejich byt opustila pouze s pěti stovkou v zelené větrákové bundě. 

Obejme se pažemi, aby se uklidnila. Má pocit, jako by její myšlenky mohl každý slyšet.

Povzdychne si, je paranoidní.

Zrovna, když chtěla poprosit barmana o přídavek, někdo do ní zboku vrazí. Instinktivně se rychle skrčí a mírně se posune na malé židličce k opačné straně. 

,,Marku! Dej mi dvojitou!“ zakřičí dívce skoro do ucha, díky čemuž se ještě více skrčí, jakýsi muž a s úsměvem, jenž mu zdobí celou tvář, rukou mávne na barmana. Pak obrátí svůj pohled na ni, načež pozvedne nechápavě jedno obočí. Asi musela vypadat zvláštně, skrčená jako by očekávala nějakou ránu, na barové židličce. 

,,Jste v pořádku?“ zeptá se s nervózním úsměvem.

,,Ehm, jo jasně,“ skoro zašeptá spíše sama pro sebe, ale podle mužova výrazu usoudí, že i tak to nejspíš slyšel. Pořádně si znovu sedne na židličku a pohled stočí k němu.

Byl to pořádný chlap, pod zeleným trikem se mu rýsovaly svaly a na rameni šlo postřehnout něco jako začínající ,,kérka“. Měl tmavě hnědé krátce střižené vlasy a oči, které připomínaly rozteklou hořkou čokoládu. Jeho rysy ve tváři působily na první dojem tvrdě a nepřístupně, ale když se usmál povolily.

,,Vážně jste v pořádku?“ zeptal se a tím ji vytrhl z myšlenek. Měl na tváři široký úsměv, načež dívka zrudla, když si uvědomila, že ji přistihl si ho podrobně prohlížet.

,,Nevypadá to tak,“ dodá a ona se zamračí. Tohle se ji nelíbí.

,,Jsem, děkuji za zájem,“ skoro popuzeně odsekne. Muž se dá do smíchu a ruce zvedne nad hlavu na znamení, že se vzdává. 

,,Nechtěl jsem vás obtěžovat, jen se zajímám,“ řekne a dodá: ,,Jsem Kuba a vy?“. 

Dívka jen pozvedne obočí, nemá náladu na to se s ním bavit. Přišla do baru, aby si utřídila myšlenky a rozhodla se, co dál. Nebo to si spíše namlouvala, ve skutečnosti totiž přesně věděla, co udělá, co musí udělat. 

,,Nikdo,“ odpoví a uchopí prázdnou skleničku, aby se napila, aniž by si uvědomila, že v ní nic není. Byla rozhozená. 

,,Páni, vy jste vážně celkem nedůvěřivá.“ 

Aniž by cokoliv dalšího řekl, sedl si na barovou židli vedle ní a napil se skleničky s pitím, kterou mu barman již nachystal na bar. S nakrčeným obočím jej pozorovala. Připomínal jí jejího muže. Okouzlující, sebevědomý a vytrvalý. 

Měla by co nejrychleji odejít. 

,,Co vás trápí?“ otázal se jí se zájmem a nabídl jí další skleničku. Přijala ji, ale neupila. 

,,Proč by mě mělo něco trápit?“

Pokrčí rameny. ,,Vypadáte tak.“

Zamračí se a její rysy ztvrdnou.

,,Nemám zájem se s vámi bavit,“ odmítne jej a doufá, že muž odejde. On se však pouze znovu skoro přihlouple usměje a řekne: ,,Já ale ano.“ 

Nechápavě se na něj podívá. 

,,Proč?“

,,Jste krásná dívka a sedíte u baru sama,“ odmlčel se, ,,to mi přijde smutné.“ Zamyšleně se podívala na sklenici, bylo to všechno jen ne smutné. Ráda byla sama i ve společnosti tolika lidí jako se nacházelo v baru a nikdy nad tím neshledávala nic smutného. Blízkost ostatních lidí ji vždy jen ublížila. 

Obrátila svůj pohled na muže, který jí stále bedlivě pozoroval s úsměvem na rtech. Už by vážně měla odejít. 

,,Nic o mně nevíte.“

,,Chtěl bych vědět víc.“ Usměje se. 

,,Máte přítele?“ Zkrabatí čelo a pohrává si se sklenicí v ruce. 

Ano, leží s prostřelenou hlavou v kuchyni. 

Okamžitě se jí vybavila ta chvíle. Charlie byl naštvaný, poslední dobou tomu ani nebylo jinak, jenomže tentokrát měl dobrý důvod. Byl to povoláním voják a měl zbrojní průkaz na zbraň, kterou také vlastnil a ne jednou ji s ní vyhrožoval. Jenomže když uklízela celý dům, tak jak jí nařídil, našla jeho pistoli a schovala si ji. Proč? Snad ze strachu o svůj život. 

Nadával ji, mlátil ji, vyhrožoval a ona v tu jednu jedinou chvíli toho už měla prostě dost. Když jí shodil na parketovou zem a začal do ní kopat, vytáhla zbraň, kterou pořádně schovala pod sedací soupravu, a namířila ji přímo na něj. Nezaváhala a vystřelila. V jeho očích na pár sekund probleskl strach a bylo po všem. 

,,Jsem vdova,“ odpoví a snaží se zklidnit svůj dech. Děsila se sama sebe. S jakou lehkostí vystřelila. Musela se potrestat. Musela už odejít. 

,,Kde jsi tak dlouho, Kubíku?“ přiřítí se k mužovi mladá blondýnka, ještě než stačí cokoliv říct, a pověsí se mu kolem ramen. Ten Kuba se jenom zasměje, zase, a začne se s blondýnkou vybavovat. 

,,Já už půjdu.“ Využije okamžitě příležitosti k odchodu, pomalu se zvedne ze židle a zapne si bundu skoro až ke krku. Venku je chladno. Rychle se obrátí a vyrazí ke dveřím z baru. Slyší ještě, jak za ní muž cosi volá, ale neohlédne se. 

Když viděla, jak blondýnce doslova při každém dalším slově, co řekl, samým zájmem ,,svítily“ oči, dělalo se jí zle. Tak moc jí to připomínalo manžela. Tak moc jí to připomínalo ji samou. Tak moc jí to připomínalo realitu. 

Uvědomila si, proč jí tak strašně dlouho trvalo z baru odejít, i když jí byl muž hned na první pohled nepříjemný. Její manžel byl tak stejný jako on, že měla pocit, jako by tam byla zase s ním. Jako by byli spolu. 

Dělalo jí to v hlavě neuvěřitelný zmatek. Na jednu stranu svého muže nenáviděla za všechno, co jí provedl, ale na tu druhou k němu stále cítila jakousi zvláštní lásku. Furt jej milovala, evidentně. Věděla, že by bez něj již nedokázala žít. Poslední roky to byl on, kdo jí neustále udával směr, říkal, co má dělat a co si má myslet. A i když jej za to vážně nenáviděla a již to nechtěla zažít, zároveň bez toho už žít nemohla. Zvláštní a frustrující. 

Byl něco jako její droga, špatná, ale už nutná k jakémusi přežití, pokud se to tak vůbec dalo nazvat. 

Nadechla se venkovního vzduchu a zahleděla se na hvězdy nad hlavou, kde jasně zářilo souhvězdí Oriona. Zastrčila si ruky do kapes bundy, sklopila hlavu ke svým ošoupaným černým teniskám a šla dál temnou uličkou. Byla hluboká listopadová noc a většina lidí byla schovaná v teple svých domovů. Kdysi by se pro světla, co zářila ulicí z oken a pouličních lamp nadchla, ale v tu chvíli už nepociťovala skoro nic. Byla bez manžela naprosto ztracená. Jako poslední opuštěné kotě v košíku. 

Co to jenom provedla? 

Zabila lidskou bytost, zabila svou lásku, svého ,,trapiče“, svého manžela. Jak by s tím kdokoliv mohl vůbec žít? Vždyť to bylo nemožné. Připadalo jí, jako by na jejích rukou ulpívala krev. Jako by již od té doby byla jaksi nenávratně poskvrněná, pošpiněná. 

Zastavila se a zakryla si ústa, bála se, že vykřikne. Hořkosladké slzy ji začaly samovolně téct po tvářích. Propukla v jakýsi tlumený hysterický pláč. Celé její tělo se zkroutilo, jak se snažila najít kontrolu nad svými emocemi. 

Bože, co to udělala? 

Připadalo jí, že propadla snad samotnému peklu. 

Nezasloužila si život. Už ne. 

Rozeběhla se. 

Už ji nezáleželo, že ji slzy při tom stékají z tváří a dopadají na její bundu i na zem jako rozsypané perly. Už ji záleželo jen na jedné věci. 

Věděla přesně, kam měla namířeno. 

Když mohla, chodila se procházet ven do přírody, kterou měla v podstatě hned za domem. A oblíbila si tam jedno místo. Bylo to na takové mýtince, na pravé straně od toho bylo velké pole, které patřilo obci a na levé tekla malá říčka. 

Stála tam stará, nejspíš už dlouhou dobu nenatřená, lavička a vedle ní jako maják v travnaté krajině malá zvonice, kam si čas od času přišly děti zazvonit. A přímo před tou kouzelnou lavičkou se rozprostíraly jehličnaté lesy, jako to největší zelené prostírání, jaké kdy viděla. 

Milovala to místo. 

Přidala do kroku a za chvíli tam byla. Měla štěstí, že to bylo takový kousek. Rozhlédla se kolem sebe a usmála se. Měsíc svítil jasně, tudíž celá mýtinka byla osvětlená, skoro jako kdyby byl den. Posadila se na lavičku a ucítila, jak se jí zbraň, kterou měla v kapse bundy, přitiskla blíže k tělu. 

Polkla. 

Bylo to tady. 

Po tváři jí zase stekla slza. Už ale jediná. 

Znovu vzhlédla k nebi. Jak krásné a klidné bylo. 

Nadechla se. 

Vnímala tu krásu kolem sebe a byla šťastná. Byla šťastná, protože mohla zemřít na tom nejkrásnějším místě na světě. Nemrzelo ji, že ten svět opouštěla, nebo možná jen trochu. 

Ne, nebylo cesty zpět, věděla, že to musí udělat. Věděla, že to je její cesta ke klidu. Že jen tak dosáhne míru ve své duši. Již bude šťastná, bude v bezpečí, bude tou kterou na světě být nemohla.

Vytáhla zbraň.

I když stále v tom okamžiku pociťovala neuvěřitelnou zášť a křivdu vůči svému manželovi. Tak trochu mu již odpustila. 

Každý jsme nějaký a každý to využíváme jinak. Ona ublížila taky a hodně a někdy když ubližujeme musíme počítat s tím, že se nám to vrátí. Ať už je život krutý, jak chce. Naše skutky se nám vždy vrátí. Za každým špatným činem následuje trest. 

A ona ten svůj měla právě pevně v rukou.

Vložila si zbraň do úst a své třesoucí se ruce přemístila na spoušť. I když to bylo její vlastní a rozumné rozhodnutí, byla nervózní. Kdo by taky ne, když má v rukou takovou moc, jako je zabít lidský život. 

Přivřela oči, ze kterých vytekly další dvě zbloudilé slzy. Roztřeseně se nadechla.

Tohle bylo ono. Ty poslední minuty ne-li sekundy jejího života. O čem by měla přemýšlet, co by se v takovou chvíli hodilo? Nevěděla. 

Teď měla zemřít. Ale proč? Možná kdyby ho nikdy nepotkala, nebyla by tam, kde je teď. Možná kdyby nenašla tu zbraň, možná kdyby to nebyla ona. Možná kdyby byla někým jiným. Možná by někdo jiný ten její život zvládl. 

Možná. 

Nejspíš se ten pravý důvod nikdy nedozví. Nejspíš si nikdy již neuvědomí, že to co se právě chystá udělat, je pouze její čin, za který si může pouze ona sama. Že pouze proto musí zemřít. Pouze proto, že už to vzdala. Pouze proto, že za každý špatný čin se podle ní musí platit daň tak vysoká. 

Poslední nádech života a stiskla. 

A tady by to mělo skončit. Protože smrtí přeci všechno končí anebo snad ne? Má snad dívka beze jména to štěstí, má toho takzvaného Boha po svém boku? Prozradím vám to. 

Nemá. 

Přeci jen je to zvláštní, ta síla života a smrti.