Autorka: Lenka Kopecká

Je dopoledne a já jedu na saních tažených černým koněm po liduprázdných zasněžených pláních. Mrzne, až praští, proto jsem zabalená do teplého kožešinového kabátu. Obloha má světle šedou barvu a lehce sněží.

Nalevo ode mne se nachází rozlehlý les. Táhne se stále dál, až k obzoru, na jeho konec nedohlédnu. Štíhlé břízky, rostoucí na okraji, propouštějí do lesa hodně světla. Díky tomu působí les velmi poklidně, a přece je na něm něco znepokojujícího, já však nedokážu určit, co. Možná za to může hustý smrkový porost, který tvoří srdce lesa a který v pozadí působí temně a tajemně.

Zdá se, že pláně jsou snad nekonečné. Stále se přede mnou otvírají nová a nová panoramata. Ve sněhu nevidím jedinou stopu, kromě stop po saních a otisků podkov mého koně. Z bělosti a jednolitosti sněhu až bolí oči.

Po chvíli je však jednotvárnost krajiny poněkud narušena. Přede mnou se objeví zamrzlý potok. Působí velmi klidně, pevně a bezpečně, na jednom místě však kousek ledu chybí. Tou dírou je jasně vidět, jak se pod ledem zuřivě mele voda, černá jako noc.

Uvažuji, zda nejet dál po ledu, raději ale pokračuji po pevné zemi podél potoka. Nevím, jak dlouho tudy jedu, zdá se mi to jako věčnost. Najednou se přede mnou vynoří jakási budova. Působí kouzelně, její bílé stěny a černé střechy. Jak se k ní blížím, rozeznávám věže, malé věžičky a zdobená okna. Je to jako kouzlo. Palác uprostřed liduprázdných plání! Zamířím k němu, zvědavá, co je zač.