Autorka: Hana Zavadilová

Atmosféra byla typická. Sněžilo. Tma činila mráz o něco skutečnějším, přestože pouliční osvětlení společně s obrovským množstvím nejrůznějších barevných světýlek slunce bohatě nahrazovaly.

Kolem cest zářily bohaté závěje čerstvého sněhu, z nebe sem tam spadla nějaká ta kouzelná vločka, lidičkové se na sebe smáli a celkově panovalo všeobecné veselí.

Babička Liduška byla také typická. Vlastně se na tom náměstíčku nedalo najít nic, co by nebylo supervánoční a totálně typické. Až na Lukáše, pětiletého vnoučka, který prostě chtěl to letadlo.

Co na tom, Liduška by mu ho i koupila, však budou Vánoce, tak ať pod tím stromečkem taky něco má. Jenže on nechtěl letadlo složené z papíru, pohrdal dokonalými plastovými modely, a netoužil dokonce ani po obsáhlých letadlových omalovánkách. Chtěl tamto letadlo.

Rukavici na gumě namířil kamsi k inkoustové obloze a Lidušce poklesla brada.

„Tohle?“

„Jo!“ vykřikl nadšením, protože ho konečně pochopila. Tohle letadlo a žádné jiné!

„A dřevěné bys nechtěl?“ Docházela jí slova. Toto letadlo nedostane, ale jak to vyřešit?

„To nelítá,“ odfrkl si. Letadlo má létat. Byl přesvědčen, že byla vynalezena právě kvůli tomu, a když už někdo nějaké vyrobí, mělo by především létat. A převážet lidi.

„Ale chceš pořádně drahé letadlo. Navíc to dřevěné má velice zvláštní příbě-“

„Tak k Vánocům nic nechci a dostanu ho až k narozeninám.“ Na jeho tváři se usadil spokojený výraz, jak vše dobře vymyslel. Jde-li o Lukáše, považoval celou konverzaci za uzavřenou.

„Áha…“ Na víc se nezmohla. Žádný kůň, démantový náhrdelník či Popelčin ztracený střevíček. On chtěl letadlo. Lítací. Ne poprvé si přála, aby měl Luboš spíše holčičku. Samozřejmě nahlas by to nikdy nepřiznala, a tak jen vzdychla (už asi po sté) a vtáhla Lukáše do ševelícího mumraje světel, vůní a davů okukujících vystavené zboží.

„To letadlo nedostaneš.“

„A proč?“

Chtělo to moc dobrou výmluvu: „Protože.“

„Proč?“ naléhal dál.

„Protože jsem to řekla.“

V tuto chvíli se malé dítě rozbrečí, anebo… Ne, dítě se v tuto chvíli vždy rozbrečí a přesně to udělal i Lukáš.

„Já. Chci. Letadlo!“

„Napiš si Ježíškovi!“

Neslyšela ho, šla dál. Užívala si vůni drahých perníčků, záři vánočních světel, pnoucích se po stromech i drobných stáncích, třpytící se vločky pomalu dopadající na ušlapanou dlažbu… Typická atmosféra trlických trhů. Žádné uřvané dítě, žádný křik. Jen ona, bavící se lidé a –

„Zmlkni už! Mám zavolat mámě?“

Kouzelné zaklínadlo opět zafungovalo. Že ji to nenapadlo dřív! Lukáš okamžitě přestal naříkat a s tichým popotahováním se nechal táhnout k hřejivě voňavému stánku s bramborákem za celé jmění. Utřela mu nudli u nosu a nechala ho okukovat vystavené modely plechových raket.

Typická předvánoční atmosféra byla zachráněna, a co víc: Vnoučkovu pusu zacpávala smažená bramborová placka.

❆

Byl večer čtvrtého prosince, Lukáš psal dopis Ježíškovi. No, psal… Něco na tom papíře nesporně bylo. Jakmile se po celé čtvrtce táhlo chlapcovo osobní protopísmo (až překvapivě podobné záznamu EKG), maminka přichystala obálku a společně dopis položili na zasněžený parapet. Šli spát.

Když se večer dvacátého čtvrtého prosince ve zdi rodinného domku objevila velikánská díra a v ní jedno nepopiratelně létavé letadlo, to už byl jiný příběh a ten si povykládáme zase někdy jindy.