Autorka: Barbora Brabcová
„Zase jenom hraješ karty,“ utrousila. Ne zlostně, ne vyčítavě, dokonce ani zoufale. Tím tónem na něj ještě nikdy nepromluvila.
„A co má bejt.“ Ani on se netvářil uraženě. Z jeho hlasu zazněla spíše únava. A odevzdanost.
„Ty tvoje karty… Pořád jenom tyhle karty. Saháš na ně častěji než na mě. Podívej se na ně. Ohnutý, zprohýbaný, milionkrát osahaný.“
„Stejně jako ty,“ zabručel si pro sebe. Nechávala ses osahávat tolika chlapama, ale jenom mě s tím pořád votravuješ. Myslíš si snad, že mě vopotřebovaný zboží ještě zajímá? pomyslel si. Nahlas by to nikdy neřekl. Sice už mu na ní tolik nezáleželo, ale stále neměl odvahu ji ranit. Už jen kvůli tomu všemu, co spolu prožili. Kvůli ránům, kdy vedle sebe seděli na pálených cihlách, lehce se dotýkali jeden druhého a přemýšleli o všem, co spolu jednoho dne vybudují.
„Tak mi řekni, co se děje. Mluv.“ Zatřásla jím. „Proč nic neříkáš?“ zašeptala mu do ucha a odtáhla se od něj. Očima, blýskajícíma se jako diamanty, se vpíjela do těch jeho. Do těch očí, které svůj lesk ztratily již velmi dávno. Prstem, zmozolnatělým prací, mu přejela po skráni. Tak, jak to míval rád. Kdysi. Když ještě nabízela své služby obtloustlým bankéřům i vyhublým ubožákům, kteří dlouhé měsíce šetřili pro těch pár chvil rozkoše s Božskou Marlene. Když byly bílé saténové přikrývky jejím domovem a zpocená horká těla milenců jejím denním chlebem.
„Nech mě bejt,“ odstrčil její ruku. Tu ruku, jejíhož jemného dotyku se dříve nemohl nabažit. Tu ruku, která byla zvyklá na sametové rukavičky a dnes jí vládly mozoly a pukliny podobné těm v jejich vztahu. „Dej mi už pokoj, Magdaléno…“
Magdaléno. To jméno jí řezalo srdce na kusy. Magdaléno. Ta potupa byla těžší než všechna příkoří, kterými si v životě prošla. Magdaléno. To slovo jako by se proměnilo v náhrobní kámen a tlačilo ji pod zem. Ona není žádná Magdaléna. Už není ta malá hloupá holčička, co ji všichni poučovali. Ona je Marlene. Božská Marlene. A to už něco znamená! Marlene. To jméno se lesklo jako náhrdelníky, které jí nosívali milenci. Marlene. To jméno se neslo pokoji jejího království. Muži na vrcholu blaha sténaly, opakovaly její jméno. Marlene, ach, Marlene. Dokola a dokola. Byla Božská Marlene. A byla na to hrdá. Jenže pak jí učaroval on. Prachobyčejný dělník z ulice. Toužila po jeho mozolnatých dlaních, po jeho upoceném těle vonícím maltou a tvrdou prací, toužila po jeho vlasech posypaných prachem…
„Proč mi to děláš?“ zasípala. Jako by už sama nezačala pomalu tušit, co mezi ně vráží klín.
Pohlédl jí do strhané tváře, do zapadlých očí lemovaných temnými kruhy únavy, na vlasy posypané prachem, zapáchající maltou. Hnusila se mu. Pohrdal jí. Jejím současným já, jež mu příliš připomínalo jeho vlastní nuznost. Připadala mu jako ztělesněná výčitka toho, jak z Božské Marlene, královny pánských salónů, udělal odpudivou stařenu. Jak z Božské Marlene udělal Ubohou Magdalénu. Jak z ní udělal sám sebe…