Autor: Vojtěch Stluka

Tramvaj projela po kolejích a sklo ve vchodových dveří tiše zachrastilo. Seděl jsem v drobné čajovně na vltavském nábřeží někde u Výtoně a skrz okno jsem pozoroval létající racky. Mraky se táhly nad město a blížil se déšť. Přesto jsem nerušeně popíjel svůj čaj, oddávaje se slastem tohoto nápoje. Kávu nepiji, ale šálku horké vody s ponořenými porcovanými zelenými listy nelze odolat. Tehdy jsem tedy očima zavadil o sedmičku, která pospíchala dohnat zpoždění a pak zrakem uvízl na bílém ptáku, jenž se klouzal ve větru a na pozadí mračen předváděl akrobatické výstupy, možná ve snaze sebrat kus jídla svým druhům.

V čajovně bylo prázdno, všichni se v předtuše deště odebrali domů, rychle dopivše své nápoje. Spěchu jsem se chtěl, pokud možno úplně, vyhnout, a navíc jsem si užíval začátek léta. Na stěně visící starobylé hodiny mě svým tikotem upozorňovaly, že se blíží půl sedmá večerní, a je tak ještě dost času v klidu posedět před zavírací dobou. Za pultem seděla postarší paní kaštanových vlasů a lehce asijského vzhledu a významně pokukovala po dvou mouchách usedlých na lesklé vitríně, kterou před tím s velkou pečlivostí vyleštila. Náhle se zvedla a zamířila ke mně. „Co že jste nešel domů?“ „Nerad spěchám, a trocha vody ještě nikoho nezabila.“ Ve vzduchu voněl nějaký aromatický čaj, ze své skromné zkušenosti bych řekl, že z Cejlonu. „Jste výjimečný,“ pokračovala náhle šeptem. Zpozorněl jsem: „Jak to myslíte?“ „Namísto spěchu vychutnáváte okamžik. Podle tradičních asijských zvyků je to hlavním symbolem pití čaje.“ Přihnul jsem opět ze svého šálku a zaplavila mě příjemně hřejivá nálada. „Čaj má magickou moc,“ zdůraznila mi. „Když chvíli vydržíte, něco vám donesu,“ vyskočila a svižným krokem se ztratila za dveřmi do skladu. Stále jsem slyšel jen tikající hodiny, jedoucí auta, zvonící tramvaje a do toho všeho křičící racky. Jakési kouzlo okamžiku.

Po notné chvíli se prodavačka vrátila. V ruce svírala papírovou krabičku, velkou asi jako malá kniha a tvářila se zároveň tajemně i nadšeně. „Podívejte se pozorně,“ postavila přede mě tu krabičku, „dám zatím vařit vodu.“ Prohlížel jsem si zblízka karton pomalovaný několika dálnovýchodními ornamenty, které obklopovaly obrázek na poklopu. Na něm byly dvě holubice, držely se zobáky v letu a kolem nich byly načechrané mraky. Na obrázku jako by se jim chvěly ve větru i samotné perutě. Zářila z nich svoboda. „Ten čaj jsem kdysi dostala na jedné ze svých cest po Asii. Nikdy jsem ho neochutnala, protože mi k němu řekli, že jej nemůžu vypít sama a že ten člověk musí být výjimečný, takový, aby byl doslova schopen vychutnat okamžik.“ Její slova byla velice zvláštní, ale tón hlasu a její tvář jim dodávaly na jistotě a upřímnosti. Nerad se všeobecně bavím s lidmi, tahle paní na mě však zapůsobila podivnou silou, která dokázala, že jsem zůstal sedět a se zájmem čekal, co bude dál.

„Otevřete tu krabičku a vložte dva lístky do konvičky,“ pokynula, když jednu drobnou keramickou postavila na stůl. „Voda už vře.“ Jal jsem se rozdělávat škatuli. Vůně čaje byla intenzivní a prolínalo se v ní všechno, čím bych popsal slovo čaj: síla, teplo, zklidnění, čas i radost. Zhluboka jsem ji nasál a nechal chvíli působit. Pak jsem nábožně vyndal dva sušené lístky a vložil jsem je do konvičky. Vroucí voda šuměla v konvici a po zalití provoněl čaj místnost ještě víc. „Napijte se, prosím,“ podala mi hrneček, se sepnutýma rukama ve stylu japonských gejš se mi uklonila a posadila se. „Díky,“ nešťastně jsem ze sebe vysoukal odpověď, jelikož konverzace není má silná stránka. Lokl jsem si a zatmělo se mi před očima.

V temnotě se znenadání vynořil červený obrys. Pocítil jsem prudký náraz větru a vlasy na čele se mi sfoukly na stranu. Kolem mě proletěl drak. Z čelisti mu dštilo, po šupinách přeskakoval oheň a oči plamenně zářily. Jeho hadovité tělo plulo vzduchem a křídla, vyvstávajíce z jeho

hřbetu, divoce mávala okolo. Stál jsem jako přikovaný. On byl sílou a teplem. Otevřel tlamu a pohltil mě. Zase tma a náhle se zjevila zelená zahrada japonského stylu. Průzračná voda měkce protékala mezi umělými kopečky pokrytými květy a vlévala se do malého jezírka, u nějž stála dřevěná lavička. Ptáci zpívali na větvích bonsaí, šuměl potůček a jinak bylo ticho. Zahrada byla zklidněním a časem. Voda v jezírku začala dělat široké kruhy, stoupala, a nakonec mě zaplavila. Nastalo temno následované hudbou. Před očima mi postupně vyvstávalo loutkové divadlo. Na drátkách byly přidělány drobné papírové postavy slečny a pána. Ta byla oblečená do bílého kimona, stejně jako onen muž vedle ní. Vypadali, že slaví svatbu. Hudba znějící v mých uších byla veselá a já jsem uviděl čistou radost.

Procitl jsem zpět do Prahy. Hodiny tikaly, motory aut hučely stejně a nezmizely ani zvonící tramvaje a křičící racci. Přede mnou ležela krabička od čaje s holubicemi na víku. Po stranách měla obrázky rudého draka, zelené zahrady a bílého kimona. U obrázků bylo něco napsáno. „To je psáno v kandži,“ přerušila moje rozjímání ona paní, „v jejich jazyce to znamená sílu, teplo, čas, zklidnění a radost. A to je čaj.“ Všiml jsem si, že celý můj šálek je vypitý a hodiny se posunuly až k zavíracímu času. „Staří básníci říkávali: ‚Carpe diem‘, ale v Asii by to jistě přeložili jako ‚Užívej čaje‘,“ řekla mi při odchodu. Déšť se spustil ve vší síle. Z okapů vytékala voda na chodník a rozstřikovala se při dopadu a zahlcené kanály temně hučely. „Užiju dne i čaje, ale hlavně toho okamžiku, v němž se můžu zastavit a čerpat všechny věci, které obsahuje ta zázračná krabička,“ slíbil jsem. Žena přikyvovala: „Ale to přeci najdete v každém čaji…“ Přijela tramvaj, nastoupil jsem a vydal jsem se domů, přemýšleje nad tím, jak všechny tyto atributy nepochází ze zázračné síly teinu v čaji, ale z mého vlastního uvážení a odvahy se zastavit, abych se těmto věcem oddal…