Autor: Vojtěch Piecek

Erik se tyčil nad hlubokou, temnou propastí. Balancoval na hraně života a smrti.

Byl tak blízko konce, tak blízko. Jenom krůček stačil – a přesto byl vtáhnut zpět.

Doktoři ho zachránili před sebou samým. Po týdnu boje se jim podařilo jeho zdravotní stav stabilizovat.

Když se Erik vrátil z hlubin podvědomí do skutečného světa, nemohl zachytit jedinou vzpomínku, která by vysvětlila, co se stalo. Pohledy neznámých lidí mu vyčítavě propichovaly duši. Někteří z nich plakali, jiní se ho dlouze vyptávali a domáhali se odpovědí. On ale odpovědět nedokázal.

Jedna z žen, která měla vlasy prorostlé šedinami, za ním chodila denně.

Celé hodiny vzlykala s hlavou zabořenou do jeho hrudi.

Díval se na ni s nepochopením, cítil sice její smutek a žal, ale nemohl najít v sobě ani zrnko soucitu.

Vzpomínky přišly až s mladou dívkou, která ho navštívila. Pomalými, nesmělými kroky přišla k jeho lůžku a posadila se na židli vedle něj.

Při pohledu do její tváře se mu minulost začala drát do mysli. On ji kdysi miloval. Zbožňoval ji. Začal si vzpomínat na ten osudný den, kdy se stal vlastní Smrtí. Vzpomínal si, jak trpěl láskou – neopětovanou láskou, která nás bodá hluboko do našeho zamilovaného srdce. Nedokázal bez ní žít. Až tak moc ji miloval.

Jeho život postrádal plamen, a jen ona mu mohla poskytnout tu spásnou jiskru.

Ten večer si to plně uvědomil. Láska pohltila jeho mysl a chtěl vše ukončit. Nedokázal už déle snášet tu bolest. Nikdy by nebylo jeho srdce naplněno.

Měl vůbec srdce bez ní? Jenom pro ni bušilo. Jenom pro ni dýchal.

Bezmoc ho dohnala ke zdi šílenství. Chtěl se vzdát všeho.

Jak jednoduché to bylo – stačila jen sestřina krabička s léky a tvrdý alkohol.

Seděl na posteli. Dal si do hrsti prášky a jeden po druhém je polykal.

Kdykoliv se začal dávit, připil si z láhve a pokračoval.

Jeho vysvobození se blížilo. Srdce pukalo žalem a duše v těle se vytrácela.

Své poslední chvilky strávil u stolu, kde psal svůj poslední dopis… své vyznání…

V dívčiných očích se objevily slzy. On se ale odvrátil. To, co nám tak lehce dokáže dát smysl života, nám ho dokáže i lehce zničit.

Jeho mysl byla zabita léky a duše láskou.

Nedokázal myslet.

Nedokázal cítit.

Nedokázal milovat.

Láska v něm už byla mrtvá… tak jako měl být i on sám.