Autorka: Viktorie Šebelíková

FINEMASTRA

Tam, kde na vodní hladině stály,

ze stínů, světel katedrály,

v tajemné hlubině lesa,

kde odraz v představivost klesá,

Slunce vždy vábilo k sobě tu křehkou dětskou duši,

a ze zvědavosti z neznáma jí srdce čile buší.

Hra sněžných květů za parních letních dnů

lákala malou něžnou bytost do své říše dětských snů.

Ale každá hra s časem má svoje trvání,

každý svedený krok z cesty pak zpoždění dohání.

Každé království lesních víl a dobráckých zlobrů

nemůže navždy sloužit k tvému dobru.

Sbohem, tady tvá služba končí, hvězdné dítě,

teď se musíš klanět realitě.

---

TRIPTYCH

(věnování Osudu, Truchlení a Čtenáři)

Ó osude,

až budeš si myslet že hvězdný třpyt,

usadil se věštkyni v očích,

že ho vzdálená budoucnost měla na pozbyt,

prozradit směr, za nímž se kolo štětí točí.

Spíše než lesk, je to mlžný kal,

ty lhavý, nepolapitelný býku,

ty jsi tu nebožačku oslepil,

tys vrazil její vizi v srdce ostrou dýku.

…

Nepláčeš andílku náhrobní spíš,

než pro tvé majitele níže,

nejsou tvé slzy hořká klec na věčné pěstování kříže?

Až živá hrdlička tu skalní v pozoru nahradí,

přijde a odejde, jak se jí zlíbí,

co ty a tvá křídla kamenná?

Nehnutě mlčící vsazené sliby.

…

I hadi mají vlastní stíny,

nezbavíš viníka viny,

když svlečeš ho z kůže zrádné

a posunkem, s nímž život vadne,

ho zbavíš trestu za jeho činy.

Nezapomeň,

i hadi mají vlastní stíny.

---

MÚZA

Láká mne nebezpečnost nevědomí

a povaha, jež rozhazuje své sítě,

plné času a bdělých záchvěvů,

které se v lineáru lomí.

Snad nemáš má Múzo sklony k modernitě.

Tvé opilé zraky mne ku svatosti svádí.

Ta svatozář, jež nandáváš si hbitě,

plazivá kůže se na ní leskne.

Šupiny stočené v hebký kruh hadí.

Máš má Múzo sklony k modernitě?

A cizí hříchy, co proudí skrz tvou zračnou osu,

zamezí nádechu a tvůj úsměv osmělí tak sytě,

skládáš si mozaiku vlastní podobizny.

Líbivá soudobnost chaosu.

Ty máš má Múzo sklony k modernitě!