Autorka: Viktorie Šebelíková

NEHLEDAT NA MAPĚ MÍSTO ČINU

Ten dům je kanibal!

Nevěř jeho stínům.

V prvním patře bál, v tom druhém funus,

neřestné pratypy přišli k chuti jeho sedmi synům,

hříchům, co lidu opětují svůj fuedus munus.

Schodištěm se linou strašlivé nářky,

marné prosby o pomoc, jež nepřelétly práh.

Jsou chyceny v pavučině spletitých zdí a prokletých portrétů,

jimž bídný život vdechnul sebevrah.

Pod prohnilou podlahou skřípou zuby mlsných bab,

a živý plot si pochutnává na kostech ztracených vědátorů.

Na keřích rostou místo růží shnilé oční bulvy, jen tak pro půvab,

pod nimi cvakají cizí zuby falešnou píseň, 

z dávných lidských rozhovorů.

Snívá, co proradné myšlenky má,

o lahodné agonii cizince.

Houstne dům myšlenkami jako kobka, 

co požírá útroby zločince.

Místo, jež se zprvu tváří, že ho založili všichni svatí,

vzkvétá pod marností prostopášníků.

Brousí si na tě zuby, jak svedou jenom kati.

Klamat a mást má ta zhýralá budova ve zvyku.

Za mylný vstup se více než životem platí,

když ubohého chodce krok vede nenasytnému jazyku.

Na jejich oběžné dráze, 

dům, jenž zdá se být pekel součástí,

vábí živé nebožtíky z nebe rovnou do pasti.

Do náruče katabáze.

---

OBSCURNÍ ZÁLEŽITOST

Vrána, 

stojí zády ke všem světům

plachá otázka, jež noc nepřečká

peří jak jed z blankytného květu

závoj a Frankensteinova nevěsta.

Vraný kůň, omamná střela

tančí ve vůni šarlatu,

ta vrána sytá zšedivěla

v rétorickém obratu.

Havran,

podpíraje Slunce,

týrá oči kamenné

svým tělem zdobí dávnou runu

posel spirál, bavič trůnu.

Havranní vlasy, jež rozmetal prach

fénix černých vodopádů,

ten havran svítá v posvátný strach

iluze bělma slouží v důvtip Hádu.

Krkavec, 

svým bodcem stáčí věčný cirkus cest

fraktálem sudí hlídá zbloudilce zrcadel shonu

patronáž smutku, host jeho i lest

on nechal svůj odraz v útrobách Pantheonu.

Krkavčí matka spředenou nit spájí

pro svou něžnou dcerku Arachné.

Krkavec, šerosvit v osiřelém háji

tlukoucí srdce, jež v klenbu žeber zapadne.

Tajemství, sirotci hlasů i přání,

ty děti Múzy záhadné.

---

IKARUS

Schodiště, koruny marnivosti

stočené úhly relativity i vypravěči věků

co odchylka, to ostrý bod do těla

Ikarus vadne, Ikarus padá!

A každičký atom Slunce vkrádá se do šera.

Ikarus plane! Ikarus padá!

S páteří propitého večera.

Klesáš za zvídavé Můry za stěnou

v prach němých křídel jim poupata sázíš.

Ve valčíku s větrnou ozvěnou,

proti rytmu hnědé Holubice,

jež se v báni stáčí všemi směry,

na bedrech té ukrutné tanečnice

let nabývá akrobatické měry.

V zapadlém tunelu konzument nevěry

na plese cizích srdcí

podpíral Atlanta, popíral prostor,

Smrt pro něj byla konstanta, 

pouhý matematický obzor.