Autorka: Lara Šustr
Dandelion
Byla jsem alergická,
to ale nic nezměnilo.
Byla jsi Pampeliška,
Pampeliška v poli kopretin.
Brala jsi mi dech a nevěděla o tom.
Když ses mě dotkla, já už toužila jen potom.
Po tvém objetí a po tvém polibku.
Už dávno mi přestalo záležet na důsledku.
Každý tvůj smích byl jako lék,
i přesto, že mi bral dech.
Srdce mi bušilo jako zrychlené,
i když jsem věděla, že to tvoje nebude nikdy mé.
Chtěla bych, abys mě viděla jako já tebe,
jako holku, která spadla z nebe.
Chtěla bych tvůj úsměv každý den,
aby to přestal být jen sen.
Jeden dotek a už teču.
Jeden pohled, před tebou už neuteču.
Chci být tvoje, se vším všudy,
jenže k tvému srdci nevedou žádné schody.
Miluju tvoje blonďaté vlasy,
co vypadají jako zralé pšeničné klasy.
Ty modré oči, co mě pokaždé topí
a do mého srdce se zabodávají jak kopí.
Čistou sebejistotu, při které tuhne krev,
ty jsi určitě nějaký nebeský jev.
Miluju tebe, jsi slunce překrásné.
Moje srdce už dávno není celičké.
Jsi krok ode mne, tělo na tělo.
Cítím, jak na mě vystřelilo dělo.
Dělo tvojí přítomnosti,
představa tebe beze mě v budoucnosti.
Vidím tě s jinou, sakra, žárlím.
Tak moc, až skoro zvracím.
Tak moc bych chtěla tebe,
víc než, aby nespadlo nebe.
Jsi moje Pampeliška.
Ať se děje, co se děje…
Pampeliška je v mém textu jméno, proto se pokaždé vyskytuje s velkým písmenem.
---
Šeptání stínů
Věříš, že jsi jenom stín.
Přijde mi, že tiše sním,
když sedíš a máš další splín.
Když odcházíš jako temný dým.
Srdce čisté jako křišťál,
z ledu, který nikdy netál.
Postavila jsi si brány,
abys odrazila jejich rány.
Už jako malá jsi se ztratila,
svojí dětskou duši zradila.
Nevinnost jsi zabila
a vlastní život pohřbila.
Však ty hlasy mají pravdu.
Tys neposlechla mojí radu.
Však jsi blbá, skrýváš stvůru.
Neusneš, máš noční můru.
Dýka v srdci, krutý hlas.
Skoro šestnáct, jak letí čas.
Chceš někomu poslat vzkaz,
než prohraješ i druhý poločas?
Jen bojuj, je to větší zábava.
Byla jsem jen jejich návnada.
V černém koutě stojí postava,
ta, které se každý obává.
Jen zkus hádat, kdo já jsem.
Možná tě zítra sebou ,odnesem‘.
Já… a jiný temný den.
---
Sebe nebo tebe
Máš pocit, že už nechceš nikdy vstát,
že nemáš sílu bojovat.
Vidíš černé mraky na nebi
a nevíš, jak blízko máš ke smrti,
pokud se nepokusíš znovu hrát.
Říkáš, že naděje už zmizela,
ale jen se podívej,
vždyť bílá bledule znovu vykvetla.
Říkáš, že víra odešla,
ale vždyť lidé věří v tebe,
vždyť vzkřísila jsi sama sebe.
Spi, spi, dívko, ale tak, abys ráno vstala.
Spi, spi, ženo, tak, abys naději z mrtvých vzala.
Podívej, vždy prší a je duha.
Jen se podívej, ve vlasech ti tkví barevná stuha.
Umíráš, možná dýcháš z posledních sil,
ale opovaž se to vzdát.
Přežíváš, možná je na čase si užívat těch chvil,
ale opovaž se přestat hrát.
Přestaň hazardovat, přestaň se bát,
vždyť ty jsi má a já tvá.
Vždyť my jsme jedna,
jedna, která ještě nechce jít spát.
Jedna, která nechce prohrát,
sebe, tebe ani nás.