Autor: Bruno Jurček

GENERACE ALFA

Generace, která nemá důkazy,
říkají nám, že jsme slabí.
Že jen přeháníme,

že bolest je vlastně luxus, co si jen vymýšlíme.

Že máme všechno,
tak proč si stěžujem,
jenže oni neví,
v čem my vlastně žijem.
Nevyrostli jsme ve válce ani v hladu,
ale v tichu, co bolí víc než pád dozadu.
Usmíváme se, protože to se má,
zatímco uvnitř se všechno rozpadá.
A když to řekneme, slyšíme jen:
„to nic není, jdi radši ven“!
Jenže kam jít, když hlava je klec!
Když myšlenky řežou víc než ostrý nůž,
když vlastní jméno zní někdy cize
a svět se dokáže rozpadnout v jediné vteřině.

NE! My si to nevymýšlíme,

jen neumíme žít tak správně jak vy zrovna chcete...

Nejsme ztracená generace,
jen jsme se narodili do jiné doby,
do světa modré záře, anonymity a lásky robotí,
do světa, kde úsměv bývá často jen převlekem bolestí.
Tak nám neříkejte, že jsme slabí jen proto, že bolest není vidět na tváři.
Ne každá rána totiž krvácí, některá člověka ničí potají.

---

IDEÁL KRÁSY

Drahé oblečení mít, bohatý být.

Holky! Vyžehlit si na rovno vlasy, nanést tvářenku a nalepit řasy.

A přesto v hlavě slyšíš ty hlasy,
že jsi málo…
no tak co se téhle době stalo?
Krása důležitější než chování,
podle svého vzhledu od ostatních jednání.
Krásná postava, žádná potrava?
Do žil si vpichují sny o dokonalosti,
takže injekci abys zhubnul?
Ale ne, tak moc tento svět zblbnul?

Kluci musí mít svaly, jinak to prý nejsou správní chlapi,
holky musí být hubené, jinak jsou hned řešené.

Stačí jedna fotka na síti,

někdo tě začne soudit a všichni se toho chytí.
Neznají tě, neví o tobě nic,
ale mluví k tobě čím dál tím víc.
Nechápu dnešní svět,
každému za toto chování dal bych pěst.
Každý je krásný, to se snažím říct touto básní…

---

VZPOMÍNÁM

Vzpomínám na toho malého kluka...
Chtěl mít doma tátu a ne obludu,
co místo lásky šíří hrůzu nebo nudu.
Vzpomínám na toho malého kluka...
Sám si v pokojíčku hrál a chtěl mít tátu,
co by mu pohádku povídal.

Ne tátu co alkohol pil, ve vzteku toho kluka bil.
Byl líný si s ním hrát, natož říct „ kluku, mám tě rád“.
Vzpomínám na toho malého kluka...
Ve spánku strachy tělem cuká.
Musí být silný a přitom tak malý,
protože tys tam nebyl, i když jsi to slíbil.
Teď už ten kluk není malý, ale větší,
přesto zklamáním často brečí.
Dívám se na toho velkýho kluka..
Smutně kouká a v to, že přijde normální táta doufá.
Už je velký a už ani neví, zda si tátu přát.
Neví, zda dočká se věty „ kluku, mám tě rád“.
Ale ví, že jeho dětem se tohle nikdy nesmí stát.