Autor: Antonín Bartůněk
Soužití
Naše soužití je vylhané
jak shakespearovský Othello
s duší, jenž má rysy ztrhané
v klamu o pomoc syčelo
Ty jsi, jako pravda lživá
tekoucí jak struska do formy
Z ingotu budeš blyštivá
lež podle své podvodné normy
Naše plány falešné a netečné
jsme si šeptali navzájem
vidiny a myšlenky jatečné
vylhaly slovo nezájem
Ty se mnou mluvíš o jaru
a přitom zima vládne v srdci
Jsi, jako sklenka na baru
na níž se vyřádili rytci
Naše tiché ticho v hovoru
slova bez komunikace a bez křídel
nedolétnou k uším nahoru
ztratí se, jak v motoru kliková hřídel
A nezbyde nic – možná iluze
Nepravda padla do tváře
a nejde utřít, jak černá na duze
jak na světle stínu záře
Naše výlety jen ve slovech žili
a pak odešli do věčnosti
stejně jako sny, co jsme si nalhali
byli naší největší ctností
Dvacet let monolog mlčící
tys lhala mě a já lhal tobě
A teď najednou pravda chrlící
Dvacet let ukradli jsme si sobě
---
Oběti lásky
Čekám na smyčku od tebe
nahý zevnitř nahý i navenek
To tys mě tak vysvlékla ze všech citů
že marně hledám jakoukoliv pokrývku
Slova jsou jako déšť, který padá na chodník
při dopadu ztrácejí energii a svůj význam
jsou prázdná jako duše má
s níž si můžeš dělat co tě zlíbí
Na banketu malomocných jsem se poznali
jediní dva zdraví mezi těmi nemocnými
Milenci přes noc – milenci přes den
a láska je umění jež je krásné a svaté
Z obžerství naší lásky
stal se jeden velký hřích
jenž vlastními city zničil veškeré city
Dvě prázdné schránky na prázdné ulici
Noc jako obrácená slunečnice
Dotýkáme se navzájem, a přitom tak cizí
Vnějšek často klame a vnitřek nás zradí
a jediné co zbyde je trochu štěstí na chodníku
A tak čekám na smyčku od tebe
V posteli s nahým nepoznaným objevem
A ty jako chladný mramor stojíš nade mnou
a já volám: prosím nestřílej na milence!
---
Návštěva upíří
Měsíc pod těžkým smogem ukrytý
jako naše jádra pod slupkou schovaná
Na stromě diagram lásky vyrytý
a má a tvá krev v poháru noci smíchaná
Temnota vládne – vládne strach
do ucha ti šeptám: krev je život
Na moji rakev přes den padá prach
věř mi, jsem živý, žádný výplod
Jsi moje trnová černá růže
a já tě zalévám a ty pomalu usycháš
Stonek rozlomím – vytéká tuže
a teče a ty tak krásné havraní vlasy máš
Tvůj hlas v tmavé noci zanikne
a pak se stane mým majetkem
Kousnutím z tebe duše unikne
a staneš se prázdným objektem
A naše láska bude dokonána
byla vášnivá – plná šrámů na těle
A naše láska bude vypalovaná
jako cejch milencům ve stavu bdělém
Se svítáním končí noci čas
a naše slast ve vzduchu zavíří
Zítra, přijdu k jiné ženě zas
přijde tajemná návštěva upíří