Autorka: Katrin Unarová

Olomoucká zastesknutost

chybíš mi

nejsi člověk

nejsi Bůh

nejsi věc

nejsi místo

nevím, co jsi

ale vím, že teď tu nejsi

sama v nesamotě

nesama v samotě

na podlaze chodbičky ve vlaku

potom

v osvícené nádražní hale

tak jasné proti namodralé černotě tam venku

možná už tuším

jsi pocit, který nemám

– nebo mám jen pocit, že tě nemám?

motám se v tom už

jsi jako ten podivný sloupec kouře

vznášející se vedle pána na zastávce

tak nehybně

jako by k němu nepatřil

jako by byl stvořen

jen aby se zachvěl vedle něj

a pak se rozplynul

vím

chybíš mi

ale možná

bys jinak ani nebyl

Ty

hledám tě

v osoleném vzduchu

v uplašeném klidu přímořských ovcí

v přátelských „moin“ starých statkářů a výletujících rodin

ve větrných, zlatých západech nad prázdným mořem a ve stopách ve vlhkém bahně

za odlivu

moje srdce je teď rozmáčený písek

a oni po něm šlapou

a já hledám

Orba nitra

hrabeš v půdě svojí duše

přehrabuješ obyčejnou hlínu i s trávou rostoucí na povrchu

hledáš totiž kámen

a přehlížíš přitom cibulky tulipánů

– užuž chtěly vyrašit

chceš ho vytáhnout a ukázat:

dívej, světe,

tento po mně hodili

dívej,

tento mě přivázaný za nohu stáhl do hlubin

a tento –

tento mi dali, když jsem chtěla chleba

– vidíš? lituješ mě?

ne?

hrabeš dál

horlivě

a ničíš přitom další cibulky

podívej, tento balvan – ten nosím na zádech...

a teď? pořád ne?

vrstvíš kameny na rozrytou hlínu

a místo květů tam pomalu roste náhrobek

to ať svět vidí

ať tě lituje

a pláče,

že nekveteš

víš vůbec proč?

...

taky rád vykopáváš kameny?