Autor: Daniel Esmeray

protože vždycky to je o mně  

a můžu za to já  

točí se to kolem mojí hlavy  

a je to moje chyba  

všechno co dělám a všechno co chci  

děláš z toho hřích  

a zasranou lekci  

nejsem jen něco do čeho můžeš bít  

nebaví mě tenhle život  

ne, nechci ho mít  

a kdo za to může?  

a jak to mám vědět?  

navždy se bát a za pravdu viset

---

všechno co jsem a všechno co budu  

je ztracená láska co nemá konce  

budu blázen a poddám se bludu  

nechám se vést voláním zvonce  

odkráčím dál a možná se skloním  

vdechnu strach a sevřu své ruce  

mé rudé nebe se stane tvým  

a pak už jen vzlétnu prudce  

roztáhnu křídla a budu si zpívat  

ty jen stůj a usmívej se  

však já tvé rty budu dravě líbat  

ničí než tvůj já nejsem

---

páč kdybych dýchal a měl ocelové žíly, pak bych mohl dělat vše, o čem tak tajně sním.  a kdyby má kůže nebyla snědá a sametově hebká, mohl bych se zarýt tak hluboko..  bez podmínek a následků.

nebyl bych šílenec a nemusel bych se nechat zavřít za cizí mříže umělého léčení, které by ze  mě toho magora učinilo.

ale to jsou jen mé myšlenky a mé hloupé přemítání. v očích tvých jsem blázen, přímo z  pavilonu číslo 6. jsem ten nechutný pocit, který tě přepadne v tvé nejhorší chvíli a ten kouř,  co dráždil tvé oči a rozežírá tvé chlapecké plíce. a jinak už to nebude, že?  proč bych najednou měl tvořit tvůj úsměv, když jediné, co mohu ti dát, je kaluž krve a  skleněné oči? no tak pověz, odraze. pověz.