Autorka: Lucie Červinková 

Jak smutný je obal ze sušenky

Jak smutný je obal ze sušenky

a fakt, že už je snědená,

když jedu tramvají z Balabenky

a připadám si zmačkaná.

Borůvek jemné pohlazení

zůstává v chuťových pohárcích

Ten pocit není k zaplacení.

Asi ušetřím letos na dárcích.

Nakoupím sušenky do zásoby,

udělám si z nich přátele.

Má glukóza rázem se vynásobí,

budu si připadat vesele.

A až budu mít diabetes mellitus,

druhého typu, to se rozumí,

přesedlám ze sušenek na kaktus.

Budou mi lovit z jícnu bodliny.

Nejsem žena schopnostmi obdařená, ale:

V krizi ti najdu začátek lepenky.

Rozvážu uzel na tvých tkaničkách!

Budu v partě prohrávat kuželky.

Nechávat vše ve vyšších poličkách.

Abys mi to seshora mohl podat,

ač možná vyšší než já nebudeš.

Prstem do žeber budu tě bodat

však přestanu, pokud se posereš.

Každý den ti nabídnu šálek čaje

a dám ti do něj mléko a taky med.

A jako květina, která stále zraje,

vyčaruju doma z vody pevný led.

Zalepím ti bebí i bez náplasti,

pohladím ho a též pofoukám.

Odvrátím mozek od bolesti,

Vrátkovou teorii totiž znám.

Budu tě zásobit zbytečnými fakty

a vtipy o dlaždicovém epitelu.

Triggery rozpouštět ostrými lokty,

otvírat špatný dveře na hotelu.

Ráda se ztratím jen abys mě našel

a budu se pokoušet sdílet polohu.

A kdybys mezitím snad dostal kašel,

utopím tě v heřmánkovým výluhu.

On už přítelkyni má…

Jsou věci, které nemohu.

Vzít do ruky jeho tvář,

ukrást svačinu z batohu,

dojít s ním až před oltář,

stalkovat jeho polohu.

Jsou i věci které mohu.

Vyslovit jeho jméno,

podrazit mu nohu,

říct si: „Ach, ženo…”,

domáhat se bohů.

Jsou věci, jež smím.

Vyměnit s ním pár slov,

udělat na něj šprým,

opravovat s ním krov,

pozorovat jeho stín.

Jsou věci které chci:

Uchopit jeho dlaň,

praštit ho po palici,

zírat na širou pláň,

absolutní demolici!