Autor: Jan Zubrzycki

Pandořina

Osudy spojené krví, a pouta zalitá necitem.

Emoce spjatá s pocitem samoty, schovaná pod pláštěm noci,

Bránící se zuby, i nehty, které postrádá.

Otázky, odpovědi a příběhy vyryté do duše,

postrádající smyslu bez soucitu, a stavu beztíže.

Pravda, skrývající se ve stínu svícne,

Navždy svlečena i změněna, přitom stále podstatou stejná zůstane.

Jako básnička, u které objevíš význam slov.

Jako růžové brýle, kterým sklíčka odpadnout.

Jako odemknutá skříňka Pandory,

Uchováající již pouze naději.

Našel jsem ji?

---

Živá Knihovna

Knihovna plná lží, i plánů,

Pojící se s minulostí, dluhy i fámy.

Zdánlivě nekonečná se může zdát,

Přesto ale, se opakuje desetkrát.

Jedna vyvolená, krásná a nadějná,

Srdceryvná i zoufalá, zdá se mi trochu mimo.

Nesedí do police snů, pohádek ani balad.

Možná k romanetu, anekdotám či bajkám?

Nevím co si s ní počít, den co den mi upadá na zem. Občas v hněvu, občas vášni, i se mi občas zdá starší.

Jak dopsat knihu?

Zakončit? Ukončit? Dočíst?

Plán mi schází, možná snaží se mne převést.

Uhodit hřebíček na hlavičku, namalovat obrázek, či předhodit psům.

Někdy se ptám, jestli dopsat jí smysl má.

Jestli není již obsáhlá dosti.

Jestli již nemá přebytek radosti, strasti, lásky i žalu, přehlcena vzpomínkami i pocity k dřívějším mravům nicoty.

Sny, pohádky ani balady.

Romaneta, anekdoty, ani bajky.

---

První

První letní den, při kterém se třeseš.

První zimní mráz, při kterém tě hřeje.

První školní známka, při které tě mrzí, že to není to celý.

První letní láska, radovánka toho, že je ta poslední.

První polibek, při kterém věříš, že nikdy neskončí.

První láska, kterou pocítíš, když ti tělo hoří.

První strach, co tě mrazí, když před ním běžíš.

První touha, při které už nechceš pryč.

První smutek, kdy už nechceš víc.