Autorka: Viktorie Šebelíková
Aureolaluny
Serafíni němých pavučinových nuancí
ze zamlžených dómů obraznosti
žehnají skeletům z trnových monstrancí,
v řádech sibylské snopravnosti.
Vdané jsou otázky,
jejichž závoj bledý je Májin.
Tak absurdní je svět,
kde lidé mluví jen půl slovem do nevyřčených krajin.
Ty cizí dobře známé tváře,
jako by nenávaznost pozbyly,
výjevy stínoher jim pletou svatozáře,
vzpomínky lačně tepou mohyly.
Jak zvláštní je vráska v elefantinovém oku,
tvořena pro vlastního diváka,
ve spanilé rytmičnosti staletých kroků,
tajná symfonie pijáka.
Stráž černých havranů
pod nachem ostří baldachýnů,
svíjí se v pletence ve větvích,
vzdor vzdal svou službu vínu.
Amorfní šílenství zvoní bláznům pod kostely,
vzývaje Řád a Chaos,
modly a bájné stély.
Jen prázdný relikviář již demonstruje
iluzivnost stratosféry.
Houstne hudba nachu,
skleněna jest věštba perel
a já jsem člověk,
světlomet třech světů.
Hrdý jen a lidský tvor,
recese pro pietu.
Pohled, tmavý odlesk na kolmém bajonetu.
Člověk, souhra disonance.
plátno na siluetu.
---
Ara di Caesare
Nože bodají v tepanou kobku z vavřínu,
zvěsti Haruspiků, klíčí z klubek hadů ve stínu.
Je pozdě již!
Chronos tříští mrtvým kopím zlou tvou hodinu.
Nikdo nezašeptal…
To neber si za vinu.
Srdce zřeklo se své služby
V nárok tepen hnalo tužby.
Jsi v domech stínů, již poslední nota.
Spící, zničen, s poslední ránou čekaje na Godota.
Spiknutí hrdé lidské hmoty
Vtisknutí žaloby do golgoty.
Rudá tvá tóga, vleklé jejich paže,
Brutus sní jak mu Morfeus káže.
Loutkou tvá tóga, loutkařem jí dýky
Jen náhoda vzrostla na kostře republiky.
Splácí Věčné město svým věřitelům dluhy,
sklání všechny chrámy vzpůrné bez úsluhy.
Pokloň se tomu bytnému tělu skrz zrádnou vteřinu
A na oltář, jako hřbitovní kvítí
Ti dáme triumfální věnec z vavřínu.
---
Frankenstein moderny
I.
Jsi obraz Doriana Graye
ta myšlenka, jež v hlavě tleje.
Jsi roucho hlasů nad Nezvalem
Smrt ráčí být tvým milodarem.
Jsi Havran ztracen v překladu.
Možná jsi tím, jemuž tak vztekle zvoní hrana
tvá oběť za strnulé melodrama
je pouze mrcha v sázce nekromana.
II.
Já doufám, skelety ověnčeny masem
že jste šťastny!
Že smějete se pouze upřímně.
Že poctivé jsou vaše příliš symetrické kostry,
já již vzdal jsem válku Podivné.
III.
A sním, že zlaté rouno světla
ověnčí pašije noci
bez siluety cizí moci.
Jen karikaturou, portrétem stínů,
jen válkou v cizím povětří.
Promlouvá k obrazům společnosti
vše kropí, když může, zná svůj jed
milenka prvků obraznosti
milenka dávností a věd.
IV.
Vždyť znáš cestu domů
poznáváš ty pláně
mdlý cinkot podpatků na kovárně.
Jen štěkej
Štěkej ty špatný neuchopitelný vtipe
fraktál se k vůli nerozsype.
Štěkej!
Řvi a bij se ty božský lidský vynáleze
znáš stopy času
lovíš jeho teze
V.
Tápeš mými ústy
Sníš pro Anděly, o Serafínech
na nosných zemských baldachýnech
pro ospalou kalokagathii dávné lidské busty.
Jen bdíš skrz dystopickou zřítelnici.
Být více než obrysem svého rámu
jsi něm, dno loutkového divadla,
poslední mučedník v dávno padlém chrámu,
zhroucená záda oltářního zrcadla.
A
Ačkoliv jsi hrouda
mrtvých živých těl,
nejsi o nic větší monstrum,
než tvůj vlastní stvořitel.
Jsi obžalobcem jeho moci
příliš groteskního nápadu,
dítě rozevláté noci.
Jsi odraz,
jenž se stáčí odzadu.