Autorka: Barbora Gajdová

Boršč
Čím to, že já kráčím světem,
ze strany na stranu šeptám
půldruhé věčnosti a staří,
zda-li Magdalena Máří měla pravdu, a rány jí zašili?
„Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili!” volá.
Slova skřípající naděje bych přirovnala
k městu Pompeje.
Nic, jen černo-červená, krvavá, masivní láva.
Ó pane prezidente, volejme sláva!
A až přejdeme písečné duny, musím
zavolati hodinářovi, zda-li mu má máti
předala zprávu o tom, že se mění čas.
A je to tu zas — ta změna časového pásma.
Jak já ráda zkoumám všechna krásna naší malé zemičky,
mnohem radši ale poslouchám příběhy života zdrcené babičky,
která teď již v podzemí, vedle ředkvičky a mrkvičky, boršč míchá
a ptá se vedle mnicha: „Ви теж хочете борщу?”
Mnich při třetí otáčce v hrobě, při putinovské modlitbě, přikyvuje:
„Так, я хочу борщу.”
Babička už sice má přivřené víčka, ale na slušnost nezapomíná,
a i když vedle ní leží nášlapná mina, ona uspořádá hostinu.
První hodinu přichází její manžel a její syn.
„Kde jsem měla tak dlouho svého synáčka?”
„Vzali mě za vojáčka, matičko má. A ty jsi kde byla?”
„Naší půdu jsem kosila a dvě kravičky jsem prosila, aby mléka daly.”
„K čemu, máti, když si tě taky vzali?”
„A kdo by mne bral, můj zlatý?”
„Maminko, už jsme za vraty!”
„Co to povídáš, můj synáčku? A vůbec — jaký vojáčku?”
„Matinko má nejmilejší, naše těla jsou záležitostí včerejší.”
Druhou hodinu přichází dcera.
„Tady máš ty náušnice, má malá tanečnice, jak ty ses těšila
a každý večer mě prosila, abys mohla s nimi na svatbě tancovati.”
„Ty náušnice jsem si vždycky přála, abych na svatbě s nimi tancovala a na flétnu
hrála.
To už jsme ale, matinko, obě nestihly a měly jsme radši obě hráti doma,
než dům obejmula krvelačná pohroma.”
„Co to povídáš? Jaká pohroma? Šaty máš ve skříni.
Kdy bude veselka? Musím uklidit v předsíni.

A máš závoj ušitý — ten je totiž důležitý!”
„Veselka? Už nikdy ze mě nebude jeho manželka.
Už nikdy nemůže bílá hrdlička vylítnout z našich náručí.
Leda že jí to někdo poručí.”
Třetí hodinu, v 6:33, přichází z popela oprášený hodinář,
netušíc, že rudé kapky krve barví jeho tvář na jablíčkovou.
Hodinář si zapomněl přetočit čas,
a tak pozadu se životem je zas.
Rána se zjevila vedle jeho ucha a rázem
jeho životní etapa ohluchla.
Hodinář se tedy nedozvěděl,
že o hodinu dopředu
už není mezi živými —
a na otázku „Kolik je hodin?” mu už nikdy nikdo neodpověděl.

---

Koncert astronoma
Orchestrální zvony odbily desátou.
Vzduch obarvil tóny, jež velebí
cukrové panny – nevinné kremrole,
co v potoce drhnou své spodničky,
obarvené překročenou hranicí.
Je to zvláštní obřad,
při které pravda stojí na straně vinnosti
a tempo neurčuje metronom,
ale maršál, jenž krok měří oddaností.
„Vyhaslo přes statisíce hvězd,”
řekl astronom, než se rozloučil
s posledními zbytky barevných květů.
Odteď pozná jen světy dvou barev,
po nichž vane prach.
„Začíná koncert, musím jít hrát,” šeptl
a před prvním taktem ještě sklopil hlavu k poslední modlitbě.
Ptáci jeho modlitbu vyslyšeli
a nesli ji dál a dál,
až narazili na smrtícího a všemocného černého krále, kterého se kdekdo bál.
„Astronom si přeje pamatovat svět
jako nekonečnou alej a barevný květ,”
řekli mu.
Král se pousmál.
Přání po svém vyložil —
astronom se již zítřejší fronty nedožil.

---

Šátek
Ten poslední a zcela zásadní motýl,
jenž věřil na lásku a mír, je teď tím,
který hlínu políbil.
Červený šátečku, kolem se toč,
kolem se toč, kolem se toč.
Ta žena, která kdysi milovala
a pro svého milého si rty malovala,
je tou věčně rudě zbarvenou.
Červený šátečku, kolem se toč,
kolem se toč, kolem se toč.
Ty květy, jež oslavovali
svítání v tichých alejích
dnes sklánějí hlavy —
jako by tušily,
že moc pohltí jejich barvy.
Červený šátečku, kolem se toč,
kolem se toč, kolem se toč.
A vítr, jenž kdysi roznášel
radostné noviny přes celou krajinu,
teď nese tichý šepot o zprávu o tom, kdo opustil jejich rodinu.

A zmizet beze stopy —
kromě té rudé,
co se pořád točí dokola,
jak to tedy nakonec bude?