Autor: Eduard Toloch

noční vlak

Známí, které nikdy nepoznáš víc,
zavřeni spolu v cele z plechu
řítící se v strašném spěchu
ale uvnitř klid - neděje se nic:
někdo spí
jiní bdí
koukají na měsíc

Odrazy tváří jim pohledy vrací
jejich oči vidí až do nitra duše -
duše až moc unavené prací,
snahou zalíbit se
Jednoduše
každý nemuže než být sám sebou
a ti dva před tebou, přejí si políbit se
už co se potkali pohledy
když dnes stali se soudsedy

No, dnes, už je to včera
čas kolem tak zvláštně stojí
Půlnoc dávno odbít měla
jenže zvony necestují
a ty rozpitá neonové čísla
chvilku vodorovná a pak zas svislá
odrážejíc se donekonečna
v oknech, jako vedle slečna -
ty nemají tu stejnou sílu
rozkazovat vesmíru

pomalu usínáš
a za oknem se míhá svět,
který celý nepoznáš
ani za milión let
a se smutným úsměvem
a obličejem přitisklým na sklo
máváš všem, co vidíš naposled

konec

Už si nevyjdeme víckrát
ven pozdě do noci
i když bych strašně rád
zas mávat šel měsíci

Neb zbraň přežije ruku
která kdysi jí vládla
v hrudi tlukot bez zvuku
láska dávno už padla

Však noc stvořena k úžasu
přeměnila se v den
a toho ztraceného času
víc znova nenajdem

onomatopoia

Vždyť stvořil slovo muž když brousil večer nůž
a vynalézal kuš u ohně v jeskyni
Vždyť Bůh by neřek služ a poslední kaluž
na poušti pod věží pohřbilo kamení

Vždyť je to strašná lež ta Babylonská věž
nespadla dříve než ji někdo podkopal
Ale, pravil papež, je to svatokrádež
jak mluví ta verbež - hle, bere naň
                                                samopal

Jazyk je náš a my vezmem si ho sami
maj všechny záznamy krmí tím robota
co plive zpět samý přezkreslený klamy
spočítá neznámý z nich žádná hodnota

A chcou čím dál více už neznaj hranice
zapalte si svíce a vyhoďte jim proud
někde v Americe - vždyť toto je Evropa
silikón nemá rád vodu tak ať po nás
                                               přijde potopa