Nová Etapa

Na stráži
připraven vyplouti do děje
vlastního příběhu
začínám zostra.
Přerovské nádraží
jako mys Dobré naděje
kývá se do běhu
výskajícího monstra.

Brázdím v osnovách
krajinu domova,
v dálce cíl nejistý
snad stane mi začátkem.
Návod, jak bez strachu
nevzdat se nátlaku?
Jen spálit pojistky
a dát se vést zázrakem.

Zápalka

Opilá němota,
přízraku přízeň,
nevinná nahota,
touha a žízeň.

V polibku krve chuť,
v posteli sklizeň,
v srdci však chlad a rtuť
a v očích trýzeň.

Nemluvnou nocí
s ostruhou v bocích
šeptem tě prosí
se slzou na tváři
a s krví vroucí.

Uřvaným ránem
její hněv plane
a pálí tvé stáří,
jak vítr vane.

Soumrak padlých

Zemřela dávno veškerá naděje,
vytrácí se ozvěna pokřiku rýmů.
Z očí místo slz valí se krve krůpěje,
k nebi se zvedá sloup tichého dýmu,
vrhá stín na dlažbu ze zlámaných snů.
Nastává soumrak našich dnů.

Útlá postava jak bledá svíce,
nad tím děsem plamen její hasne,
tím jasem sotva hoří líce
její propadlé, a přesto krásné.

Snaží se o výkřik do mdlého chladu,
všichni kolem jako by však ječeli s ní.
Všichni jako by se snažili pro zábavu
nevyslyšet její prosbu poslední.

A tak tam stojí,
oheň zkázy dohořívá,
z někdejší slávy zbylo spáleniště.
Konce se bojí,
sama s tichým výkřikem se dívá,
naděje v myšlenkách drží se jak klíště.

Neschopná opustit svůj vysněný svět,
neochotná připustit si, že z něj nic nezbylo,
že činy zítřka nelze vrátit zpět,
že to, v co věřila, se neskrylo.

Doznívá zvuk jejího hlasu,
tóny jejích posledních vzlyků
pomalu tonou v okolním tichu.
Nový svět přišel o zašlou krásu –

o další stín padlého impéria,
časem zaváté generace,
o další duši, co se překonat snažila,
co nevěřila, že jsi zrádce.