Autorka: Ema Lorencová

Mému neznámému

Co když zamilovala jsem se slepě
do někoho, jehož tvář neznám
doposud, ale jsem si jistá, že
vezme mi dechu jedinečného.

Možná opravdu zamilovala jsem
se do něj, do toho, kdo na mě
čeká někde v dáli neznáma
a doufá v to samé jako já.

Zamilovala jsem se do něho, zatím
nestihl mi povědět svoje to
nejmilejší jméno člověka, který
dokáže převelice a vřele milovat.

Můj neznámý

Miluji tě, můj neznámý, sic neznám
tebe, nevím o tobě vůbec nic,
nemám tušení, kdo jsi a čemu
se chceš v životě věnovat dál.

Miluji tě, můj neznámý, přála
bych si se s tebou jednoho dne
setkat a vypovědět ti vše, co
nyní na mysli nosím tak tajně.

Miluji tě, můj neznámý, že šla
bych až na konec světa, kdyby
to tvé srdce jen žádalo jako
nejnutnější z nutností bytí.

Pro tebe, můj neznámý

Našla jsem tě, můj neznámý,
konečně poznala tvou tvář
tak příjemnou a krásnou, že
neodvažuji se ji opustit, ztratit.

Má mysl tehdy měla pravdu,
zamilovala jsem se do tebe, zamilovala
a nedokázala se stát někým jiným,
jiným než dalším city prosyceným
srdcem a myslí fantazírující.

V očích skrývá se ti klid,
klid a bezpečí, zpozorovala jsem
jej téměř ihned, když potkali
jsme se nedávno až poprvé...