Autorka: Klára Šimková

Nadosmrti spící tělo

Sním o tlapkách
v tichosti šeptajících,
ve dne spící,
v noci lovící.

Škůdcem těm,
kteří zničili život
na povrchu krásy
mocí a betonem.

Sním o mém životě,
o chlup jiném,
samotné v lese,
když trpím v mém
navždy spícím těle.

Sním o vánku,
o půdě a listí
pod nohama šustící
mluví o existenci
bez důvodu.

Sním o zimě,
o teple a srdce
v hrudi tepající
šeptá o luně
na nebesích.

Sním o samotě,
o lásce a tráva
pode mnou se lámající
hřeje mne
i bez objetí.

Sním o běhu,
o skoku a drápy
v kořenech zadrhávající
jen dokazují,
že i s bolestí cítím.

Sním o plášti
v barvě a odstínu
jako slunce zapadající.

Sním o smíchu,
o vytí a bytí
v zeleni přirozeném,
jež člověk nepochopí.

---

Nemám ti co říct

Byla jsem stvořena
— k zániku.
Mým osudem je konec
— od prvního nádechu;
zavázána
od útlého věku.

Prameny protékají
a již od mého dětství
pochopení nenalézají.
Do očí mi hledíš

a já nemám ti co říct.

Ztráta je nalezení,
co kdy bylo -
a už není.

destrukce je místo
pro život a čisto.

Zmar je pýcha,
jež krásu skrývá

a já nemám ti co říct.

Zase se hledám
a když pláču,
zabíjím, co mi nepatří.

Co nezemře, neexistuje
a co neskončí, nemá smysl.
Co kráčí dál, nemá sílu
a co drží se, nic neunese.

Jsem zvyklá na prázdný oči a na lži,
na křik a na smích.
Jsem zvyklá na propad
a přeci —
se vrátím a teskním.

Proto mlčím,
svírá mě ticho.
Zírá na mě jako
— propast
a žádné dno.

Zase nechci žít,
proto nemám ti co říct.

---

Odpověď Vrchlickému

Za trochu lásky šla jsem světa kraj,
s tělem zlomeným a srdcem v hrsti,
šla jeskyní - však v očích plamene žár,
šla v dešti - ale věřila v štěstí,
šla lesem - a měla nad hlavou hvězdy.
Za trochu lásky šla jsem světa kraj,
jako ta, co hledá a nikdy nespí.

Za trochu lásky šla jsem světa kraj,
ztrácela síly a bloudila v houští,
hledala všude - a hledala dál,
mé moře vody stává se pouští,
na kterou vydá se a zhyne ten,
co za trochu lásky šel by světa kraj,
však najde jen zbytky masa a kostí.