Autorka: Tereza Koderová

Poslední promiň

Promiň, že tu teď stojím a říkám něco, co tě nezajímá
a tebe z toho všeho jímá nu-da.

Promiň, že nejsem šprtka se samýma áčkama
a mezi všema studentkama se snažím být ta originální.

Omlouvám se, že občas mluvím moc nahlas,
jindy zas moc dlouho mlčím,
já vím, jsem moc.

Promiň za špatně načasovanou otázku,
za tu lásku, kterou jsem ti přiznala
a za všechny ty probrečený noci.

Omlouvám se za únavu bez důvodu,
za to, že dnes prostě jenom jsem,
že umět vypnout je můj sen.

Promiň, že nejsem jako každá druhá holka,
jsem asi z trochu jiného těsta
než každá barbie z tohohle města.

Zase jednou se ti omlouvám,
často víc dávám, než dostávám
a jindy chci slyšet, že mě máš rád.

Promiň, že jsem jaká jsem,
občas trochu blázen, když jsem s tebou.
Promiň, že se pořád omlouvám,
je to součástí mojí povahy
a moje přátelské vztahy podle toho vypadají.

A právě proto se ti naposled omlouvám,
než mi to stihneš zakázat,
chci dokázat, že za to stojím,
tak promiň.

---

Vrátíš se

Odešel jsi, aniž by sis uvědomil, že mi ublížíš,
víš, jak mi na ostatních záleží.

Vrátíš se, až jednou pochopíš, koho jsi ve mně měl,
jak můj hlas zněl a jak ses se mnou cítil.

Vrátíš se, až si přiznáš, že jsem možná byla ta správná žena,
která by za tebe dala ruku do ohně.

Vrátíš se, až budeš hledat stejnou holku, jakou jsi tady nechal,
jenže ona se posunula dál sama.

Mezitím, co tys odcházel, já jsem rostla
a stala se lepší verzí sama sebe,
naučil jsi mě žít bez tebe a jiných.

Až zjistíš, že jsem tě milovala, byla jediná, kdo při tobě stál.

Odešels bez rozloučení a bez posledního mávnutí
a za tu dobu sis na mě nevzpomněl,
jako bych ani nikdy nebyla, když ti stačila jiná.

Zůstaly po tobě jen věty a slova
a já jsem musela začít znova budovat ten základ.

Dala jsem ti kus sebe
dobrovolně… z víry… z blbosti…
a trochu z pocitu, že to má smysl.
Jednou mě budeš hledat na stejném místě,
ale já už tam dávno nečekám, mám jiné lidi.

A taky jsem si uvědomila to nejdůležitější,
že občas musíš někoho ztratit,
abys byla o něco vděčnější,
až si tě někdo bude vážit.

Jednoho dne se vrátíš, ale já už tady nebudu.

---

Moje životní hodnota

Jsem smích, který je občas dost hlasitý
a hlas, který ne každý rád poslouchá,
jsem možná moc angažovaná v tom všem.

Definuje mě studium zemědělky a zájem o umění
a to, že mi nikdy nic není jedno.

Jsem afekt, kterého je možná moc,
ale snažím se s tím pracovat,
snažím se dát všemu smysl.

Představ si mě jako průměrnou chudou studentku,
jako holku, která ráda nosí šaty,
jako nedokonalé věty od dvou mozkových buněk.

Představ si mě jako tu, od které bys utek,
tu která má spoustu otázek a žádné odpovědi.

Mou životní hodnotu určuje prospěch ve škole,
slova, která mi vyjdou z úst
a všechny chyby, které jsem kdy udělala.

Určuje ji, jestli jsem alespoň v něčem úspěšná,
jestli mám fungující vztah,
že nejsem vrah
a taky oblíbenost ve společnosti.

A já bych to chtěla jinak,
až se mě zeptáš, co chci být za 5 let,
řeknu ti.

Že chci být obětavostí mé mámy,
chci být smíchem svého blízkého kamaráda,
střeleností Niny a ironií Tomáše.

Chci být nadání své ségry
a důvtipností mých spolužaček.

Ale ze všeho nejvíc doufám,
že mou životní hodnotu bude určovat těch pár lidí,
které si pustím k tělu,
na které nikdy nezapomenu.