Autorka: Aneta Čermáková

ČERNÝ PETR

Hra začíná,
karty jsou dány.
O výhře si snívám,
ale je to boj s rány.

Postupně sbíráme a odhazujeme karty.
Nevyhovují mi tyhle standardy.
Tohle není báseň o dětské hře,
ale o něčem, co ve mně vře.

Nehraju s nikým,
píšu o životě velikém.
A tak hledám a spojuji karty.
To není možné, jsou to jen finty.

Všechny už mám odložené,
ale jedna…
Jedna jediná…
Při pohledu na ni je má duše kamenná.
Je to ONA.
Karta ČERNÉHO PETRA.

Mám ji.
Jsem ta karta.
Držte se ode mě raději.
Nevidím teď žádnou naději.

Jsem od uhlí celá,

černou barvou potřená.
Smůlou olepená.

Lepí se.
Barví.
Na mém těle maluje čáry.
A ty na něm vytvořily žáry.
Plameny nekonečné naděje.
Moje duše se chvěje.
Plameny utichnou.
Mění se v barvu najednou.

Nemám k tomu vysvětlení.
Tak se ptám.
Jsem umění?

---

OVOCNÝ SALÁT

Kdybych měla být ovoce,
byla bych asi citron.
Možná by pak nebylo tak špatné projevit své emoce.
A nebyly by brány jako nemoci
a já se necítila bezmocně.

Cítím se jako nejzářivější citrón v míse,
jako citrón, o kterém se furt píše,
a i přesto ho nikdo nezná, ale v hloubi duše doufá,
že ho jednou někdo pozná.

Možná nejsem citrón, ale sladká jahoda,
která je veškeré bezmoci zbavena.
Možná jsem jen borůvka,
která se nechá nachytat na hezká slůvka.
Možná jsem zralý ananas,
který se nebojí mluvit nahlas.

Možná jsem lesní směs.
Mix druhů ovoce.
Protože jsem jedna velká EMOCE.

V hlavě džus mám,
když si své myšlenky spořádám.
A své pocity odkládám,
protože se ráda mám.
A nechci se trápit džusem, který nepotkal ovoce.
Když já vlastně miluji hluboce.

Nakonec jsem ovocný salát s pocity všech ovocí,
až se mi hlava z toho točí.
A já nevím kudy kam,
a proto své dveře zamykám.

---

NEZNÁMÁ

Tvrdíte, že mě znáte,
ale otázky na školu stále máte.
Tvrdíte, že mě znáte,
a na mou váhu se zeptáte.
Tvrdíte, že mě znáte,
a…

Víte snad o úzkosti z okolí?
Že se to nezmění, když jste dospělí?
Že večer neusnu bez objetí mého plyšáka?
Že kdybych mohla, zachráním všechna zvířátka?
Že miluju tak HLUBOCE,
že se z toho točí mé emoce?

Tvrdíte, že mě znáte,
ale když se emočně zhroutím, tak mě nepoznáte.
Jsem nejkrásnější rozkvetlá zahrada,
byla jsem něčí návnada.
Můžu být vichřice,
co křičí tvé jméno ve tmě
a doufá, že mě neopustíš ve světle.

Sama nevím, kdo jsem,
čeho všeho schopna jsem.
Jestli se můj strach z objetí
nestane mým prokletím.
Já miluju fyzický kontakt,
což je velký kontrast.

Miluju a nenávidím,
přeju a závidím.
Nechci tě ve svém životě,
potřebuju tě.