Autorka: Tereza Lázničková

Jsem velmi ráda, že jsem mohla nafotit právě téma hudby. Hudba je pro mě niternou částí, která je mi vzácná tím, že se nedotýká jen mě, ale dává mi možnost dotýkat se druhých. Když hraju a zpívám, ráda se dívám na ty poslouchající lidi, kteří se mě pohledem snaží pochopit. V jejich očích tak můžu vidět touhu po porozumění, zodpovězení otázek nebo zkrátka vnímám, že hledají něco, co přehluší jejich ticho. Nebo možná hledají něco, co hledám já.

Na jedné z fotek je zachycen tanec. Ve fotce jsem se snažila podtrhnout radost a svobodu. Slečny jsou lehce rozmazané, ale přitom vnímám, že je zde vidět ta neuchopitelná konkrétnost. Každý se přece raduje rád.

Na další fotce je kousek mého pokoje. V mém pokoji vznikla většina mých písní a to v neustlané posteli s poškrtanými papíry a hrnkem kávy. Novější písně ale vznikají u klavíru, na kterém mám svíce. Hudba je přece jen světlem a světlo je odděleno od tmy a proto se přece každý raduje rád.

Poslední fotkou v této sérii je autoportrét, který vznikl na základě textu jedné z mých prvních písní, kde zní "ať mé myšlenky mě trochu chápou, počmárám se černou barvou". I když většina písní nemá moc veselý text, mám ty písně ráda a jsem ráda, že jsou a že jsem. Procesy některých písní nebyly jednoduché, dokonce bych řekla, že byly těžké. Ať už jde o správná slova v písni, hudební zpracování nebo myšlenky, které mě v období tvoření provázely. Jsem za ně vděčná, stejně jako za tyto vzniklé fotky, které teď můžou také v lidech nějakým způsobem působit a zanechat v nich třeba, že každý se přece raduje rád.