Autorka: Viktorie Šebelíková

Život je jen jedna velká hra, ať se nám to líbí, nebo ne. Někdo, jako při hraní šachů sází na strategii a plánování následujícího kroku, kdežto ostatní, jako při hraní většiny deskových her, se spoléhají na dobrý hod kostkou, který určí a následně uskuteční jejich další tah. Doufají v požehnání Štěstěny a žijí ze dne na den.

Ať už je náš „modus operandi‘‘ jakýkoliv, všichni máme něco společného – chceme hrát. Ne každému však jde o výhru. Někteří preferují dostat se tiše a nerušeně do domečku, ale najdou se i jedinci, kteří svou dávku radosti ze hry čerpají z neustálého ničení svého nepřítele, i za cenu jejich vlastního blahobytu. Zkrátka každý má svůj styl. A to nás činí aktivními hráči. Přesněji řečeno archetypy. A ten pojem si zapamatujte, bude důležitý dříve, nebo později.

Ne vždy jsem však vnímal svět tímhle způsobem. Můj úhel pohledu změnilo až jedno nenápadné čtvrteční dopoledne. Moje matka vlastní malý antikvariát s knížkami ze všech zapadlých koutů. A já mám za úkol všechny nově získané knihy zkontrolovat a případně upozornit na jakoukoliv vadu či zvláštnost. A tento úkol mě zkrátka neminul ani v ten osudný čtvrtek. Jak jsem se tak přehraboval v krabici knih, které by i můj děda považoval za velmi staré, najednou z jedné z nich vypadl pečlivě složený papírek. Chtěl jsem ho prostě vyhodit, ale nějaký zvláštní pocit hluboko ve mně mi to nedovolil. Z pouhé zvědavosti jsem papír rozevřel. Byla to z obou stran popsaná vytržená A4. Celé to svým zjevem připomínalo útržek z deníku. A taky že bylo. Cítil jsem se trochu provinile, strkat nos do cizího soukromí mi nebylo zrovna milé, ale teď už divoká zvědavost, která burcovala celým mým bytím, převládla nad špatným svědomím. Bylo vidět, že autor to psal ve velkém spěchu, neboť u některých částí jsem nemohl přečíst ani slovo. Obsah zápisku byl následující:

„Jmenuji se Jan Mendax a jsem lhář. A to je to jediné, co mi lidé věří. Toto prokletí mě pomalu, ale jistě prorůstá jako divoký ostnatý keř a sužuje život mně, nebo mým známým. Zkoušel jsem ledacos, vše bylo však marné. Nemohu se ho zbavit. Pokud mi nevěříš, jen událost z dnešního dne Ti to dosvědčí:

Potkal jsem v hospodě svého dobrého přítele Hanse a ten se mě po pátém pivu pln úzkosti zeptal, zdali ho nepodvádí jeho žena. I když už dlouho vím, že ano, ujistil jsem ho, že určitě ne. Dále ho zajímalo, jestli jsem už předal jeho životopis mému nadřízenému na novou pracovní pozici. Životopis už druhým týdnem leží na mém pracovním stole a ležet tam zůstane i nadále. Řekl jsem, že ano a vypadá to, že to vyjde.

Hans poděkuje a já se loučím s tím, že už opravdu musím jít domů, spěchám za svou ženou a čeká mě doma spousta práce. Rozloučíme se, a já odcházím s vědomím, že doma nemám absolutně co na práci a ani žádnou ženu.

Možná si o mně teď říkáte, že jsem jen bezcitná zrůda s vlastností patologického lháře. To lhaní přijde samo, jako nelítostné tornádo se prožene mou myslí – většinou čím důležitější událost, tím více lžu. Prostě musím. Ale ne vždycky to tak bylo. Ne vždy byl můj život spletitou pavučinou hnusných lží, do kterých, když se člověk zamotá už není cesty zpět. Na vině je má poblázněná sousedka, která nade mnou před pěti lety vyřkla kletbu. Jednoho dne, v jakémsi záchvatu vidin a promlouvání k entitám se k ní od jedné z nich dostala nová informace o přesnějším důvodu smrti její prababičky. Ve svém minulém životě jsem byl údajně pravdomluvný až za hrob. A při jednom soudním procesu s její prababičkou bylo domluveno, že jakožto svědek dokážu její nevinu. Jenže jsem se nedokázal přinutit ke lži a před soudem jsem řekl bez jakýchkoliv příkras pravdu. Neřekla mi, o jaký případ se jednalo, jen vím, že její prabábi díky ukrutné pravdomluvnosti mého minulého já nalezla smrt v náruči šibenice.

Jakkoliv šíleně to zní, jen tento příběh mohu do detailů vyprávět bez jediné lži. Ale aby můj život nebyl ochuzen o veškerou ironii, lidé mi nikdy nevěří, ba naopak, ještě víc to v nich utvrdí myšlenku, že jsem pouze ulhaný podivín. Což ve své podstatě jsem. Ale myslím, že vím, jak tu ohavnou kletbu prolomit. A vím, že tohle mé volání o pomoc dříve nebo později někdo číst bude. A proto Tě cizinče, naléhavě prosím, pomoz mi, neboť já už dál nemohu snášet toto utrpení jež se se mnou tak dlouho táhne. Na jedné staré půdě (instrukce a adresa jsou na druhé straně listu) leží drahý poklad. Ukradený. Pokud ho najdeš a daruješ na jakoukoliv charitu mým jménem, jsem si jist, že tento dobrý skutek kletbu zlomí a já budu pak volný. Již jsem napáchal hodně špatností svým lhaním, a proto to toužím co nejdříve odčinit. Budu Ti tak navždy vděčný.

J. M.- lhář“

Na zadní straně listu byla opravdu naškrábaná adresa a popis cesty, jak se tam dostat. Po přečtení tohoto nevšedního dopisu jsem neměl nejmenší tušení, co si o tom celém mám myslet. Zavolal jsem proto svým přátelům, ať to přijdou omrknout. Když všichni dorazili a každý si pořádně prostudoval onen kus papíru, rozdělili jsme se na dva tábory – první skupinka si stála za tím, že se to opravdu stalo a měli bychom tomu chudákovi pomoct. Druhá skupina tvrdila, že to byl jen obyčejný mýtoman, nebo že i kdyby na tom náhodou kus pravdy byl, nechtěli mít s kletbou nic společného. Po únavně dlouhé a bouřlivé debatě jsme se ovšem všichni přiklonili k názoru, že tak či onak, ten dům s půdou se nachází vcelku blízko a byla by škoda to alespoň nezkusit. My, co jsme záhadou ověnčenému muži věřili, jsme si nahlas přísahali, že mu pomůžeme a poklad, ať bude jakýkoliv, darujeme.

Už jsme měli jasný plán, když v tom si mě vzal Falco stranou a pošeptal mi: „Hele a co kdybychom ten poklad nikam nedarovali, ale prostě si ho nechali pro sebe! Dokážeš si představit, kolik by v tom mohlo být peněz?“ Nereaguju, on přesto užasle pokračuje: „Notak, vykašlem se na toho vyšinutýho týpka – beztak nějakého blázna a necháme si to pro sebe, ne?“ Přemýšlím o tom. A ačkoliv to nerad přiznávám, ten nápad se mi začínal zamlouvat čím dál tím víc. Peníze by se nám všem nesmírně hodily a třeba je autor onoho zápisku přece jen už po smrti… „Tak jo.“ kývnu a můžeme vyrazit. Ostatním jsme se o našem vlastním plánu nezmínili, chtěli jsme si ho zatím nechat pro sebe. Místo toho jsme jim všem slíbili, že až ten poklad najdeme, odneseme ho tam, kam patří a muže jménem Jan Mendax tak spasíme. S tou cestou to nebylo tak lehké, jak to ze začátku vypadalo. Dvakrát jsme se ztratili, a tak se nám to prodloužilo o dobrých dvacet minut. Už jsme to pomalu chtěli vzdát, když vtom jsme spatřili cedulku u starého zchátralého domu, jež se shodovala s adresou. Celí dychtiví a plní touhy po dobrodružství a opravdovém pokladu jsme vyrazili vpřed. Dům byl zřejmě neobydlený a dveře pootevřené. Já a Falco jsme do domu vtrhli jako první, hlava nehlava jsme po starých dřevěných schodech pádili až na půdu. Hledali jsme opravdu všude, ale k našemu velkému zklamání nebyl žádný poklad v dohledu. Otevřeli jsme každý šuplík a naprosto vyčerpáni nadzvedli každé prkno. Žádný kout nezůstal neprohledán. Tak poctiví a dychtiví jsme byli v hledání pokladu. A všechno marně.

Teprve až pak mi došlo, že život je jen jedna velká hra a v nás lidech, se jako v zrcadle napříč stoletími odrážejí různé archetypy. On byl prostě lhář a my prostí podvodníci.