Autorka: Viktorie Šebelíková

Hlavu mi plní jako malí tanečníci barvy bělostných okvětních lístků se žlutými krinolínami na sytě zeleném parketu. Sedmikrásky. Všude samé sedmikrásky. Klaviatury těžkých paprsků srpnového slunce se mi propalují do tváře. Stojím před jakýmsi šedivým barákem, který není dostatečně zchátralý na to, aby byl zbourán, ale ani dostatečně vhodný pro pohodlný život. ‚Skoro jako vetché živoření vězně‘ napadlo mne. Takřka automaticky má ruka při té myšlence zajela do kapsy, aby odtud vytáhla jednu z posledních slastí mého života – modrou kamelku. Místo blaženého výrazu se na mé zpocené tváři objeví znechucený pohled, když si uvědomím, že cigarety jsem musel nechat doma.

Odfrknu si a vztekle podupávám nohou. Kde ten zatracený kluk vězí?! Už tu měl propánaboha dávno být! Znovu se mi vybaví až podezřele příhodný internetový inzerát na takřka novou motorku od nějakého vysokoškoláka. Že by mne tahal za nos se mi nezdálo moc pravděpodobné. Vždyť zisk z toho měl mít právě on. Prachem kalné myšlenky zčeří blížící se zavrčení. Přibližuje se. Tuhl jsem střízlivostí a nervózně očekával nadcházející sled událostí. Mohli do toho civilizací ztraceného dvora vtrhnout nějací zfetovaní narkomani, či bůhví jaké individua obývají taková místa.

Místo orchestru motorkářské sekty ale na dvůr dorazil jen sólo jezdec v malém a ošoupaném osobáku. Vyskočil z auta a svěží chůzí mi vykročil vstříc. Z chlapcovy mladé uchvácené tváře jsem poznal facebookový profil Daniela, který inzerát na motorku vyvěsil.

„Zdravím! Pan Pavel B.?“ vstřícně mi podal ještě zpocenou ruku, která ještě před chvílí svírala starý volant. 

Já jsem stisk jen ledabyle opětoval a nepřítomně přikývl. Nedal jsem to na sobě za žádných okolností znát, ale byl jsem značně nervózní. Co když se jednalo o nějaké zvrhlé přepadení a tohle celé byla jenom laciná past prohnaných studentů, jak si přivydělat? Peníze v kapse jako by ztěžkly mou upřenou pozorností a litováním, že jsem vzal rovnou celou sumu s sebou.

„Tak super. Promiňte mi to zpoždění.“ omluvně se usmál a pozorně si mne prohlédl. Pak začal očima skenovat okolní prostředí.

„Ta motorka je támhle vzadu v kůlně. Je to tak pět minutek odsud.“ prohodil a rozmáchl se paží do středu nekonečné louky. Tam jako na trůnu potichu seděla malá hnědá chajda.

„Víte, musím jí tak trochu schovávat, protože k ní nemám papíry a nechci mít žádný zbytečný problémy.“ jeho modré oči se smály takových způsobem, jako by ve mně snad chtěly probudit ten pocit divokého mládí. Snad mi podvědomě vnucovaly, že já byl kdysi úplně stejný.

Znovu jsem beze slova přikývl a ohlédl se přes rameno na cizost charakteru starého zaprášeného dvora. Had a myš na poušti.

Gestem ruky mne pobídl, ať ho následuji. Z kapsy si vytáhl zapalovač a z druhé cigáro. Znechuceně jsem se ušklíbnul.

Snažil se zahájit rozhovor. Já na jeho otázky odpovídal stručně a více než jeho slovům, jsem věnoval pozornost řeči jeho těla. Byla uvolněná a naprosto sebejistá. To mě znervóznilo ještě více.

Mluvil a mluvil, o jeho ideální budoucnosti, vysněné kariéře právníka a jeho první lásce. Po pár větách, které vypustil z úst následoval ještě mlhavý cigaretový kouř, snad jako by to všechno mělo doletět i k nedozírným uším blankytných nebes.

Paranoia doprovázena napětím postupně upadala a já se začal cítit více uvolněně. 

Když v tom to přišlo. Ta osudová věta.

Těsně před dveřmi kůlny se náhle zastavil a se zasněným pohledem upřeným na rozpínající se pole sedmikrásek prohodil:

„Nazývají se i chudobky. A víte proč?“ tázal se, když vztahoval ruku k chatrné klice. „Říká se, že za každého mrtvého broučka jedna vyroste.“

Ruku už ale nestihl svěsit zpět podél těla. Mou mysl zatemnila tmavě modrá mlhovina. Jako v mrákotách mi v hlavě plul obrazec všech mých dokladů. Kolonáda vizí se zastavila na mé občance. ‚Jméno: Pavel. Příjmení: Brouček.‘ Pavel Brouček. Byl to nějaký zvrhlý předvoj toho, co bude následovat? Bylo mi to jasné, z vratkého stavení mne místo slibovaného vozu přivítá banda ničemů s obušky a se zbraní. Zabijí mne a vezmou si mé peníze. Tady mne už nikdo nikdy nenajde. Ve zesinalé změti myšlenek jsem jednal zcela instinktivně. Popadl jsem prkno, jež se opíralo o stěnu boudy a překvapeného Daniela jím udeřil po hlavě. A ještě jednou. Pro jistotu. 

Zaujal jsem bojovnou pózu s rozkročenýma nohama, připraven sejmout kohokoli dalšího, kdo mi vleze do cesty. K mému překvapení ale statickou scénu nenarušovalo nic než vlnění tíživého vzduchu teplem. Uběhlo dalších pár minut. Stále nic. S rozrůstajícím se knedlíkem v krku opatrně otevírám dřevěné dveře. Adrenalin pomalu slábne. Za dveřmi trpělivě vyčkává jen těžký a lesklý stroj – slibovaná motorka z inzerátu. Na druhé straně dveří leží vina, smrt, a ještě teplé mladíkovo tělo.

A mezi tím vším stojím já. Snad jsem si nikdy neuvědomil tíhu celého činu. Zbytečnost, monstróznost a krutost paranoii. Ve víru bodavého svědomí a studeného potu jsem se rozhodl jasně. Nasednu na motorku a ujedu. Šance na nalezení těla jsou mizivé a i kdyby, kde najdou důkaz k mojí osobě? Jak budou stoprocentně vědět, že to nebyla bídná práce zvrhlých existencí?

Padesát dní mi to procházelo. Jako fyzická osoba jsem byl svobodný, ale vevnitř mne ustavičně sžíraly hladové a nenasytné výčitky a masožravý pocit viny. Pak se to provalilo. Když se za svědectví mé manželky a našich dvou dětí zastavila u mého domu policie, rozhostil se ve mně pocit kruté spravedlnosti. Host, kterého jsem očekával s děsem v patách. Nějaký čas jsem hloubal nad tím, s jakou evidencí mne hodlají usvědčit, dokud mi policista jako v živé noční můře nezamával mou občankou přímo před obličejem. Musela mi vypadnout z kapsy, když jsem se shýbal pro to prkno.

Teď sedím v tmavé kobce, očekávaje svůj zítřejší soud. Žmoulám v ruce seschlou sedmikrásku.

Jaká to odporně ironická shoda náhod, když zjistil, že vrah i oběť sdílely stejné příjmení. A paradoxně i stejnou hořkost osudu.

Daniel Brouček už nikdy nespatří hřejivé světlo dne. A Pavel Brouček také ne.