Autorka: Ema Lorencová

Své pádlo v ruce svírala tak, aby mu mohla darovat takovou sílu, díky níž měla možnost ukormidlovat celý náš do poměrně nevkusné zelené barvy zbarvený raft na všech místech zaplněný lidmi, jejichž tváře měla jsem do paměti vepsané již před mnoha měsíci.

Ti dva vpředu, možná zdáli se býti z nás nejstarší, avšak mýlili byste se u toho, kdož seděl na pozici levého háčka, nevnímali neskutečnou pohodovost a prosluněnost města, kudy vedla cesta nespočetných vodáků před seskupením, jemuž se nyní věnuji, nazývajícím se dětský tábor.

Ptáte se možná, jak zabíjeli svou možnost poklidně si užít krásy Českého Krumlova a povinnost jim přidělené pozice předcházet veškerým nebezpečím řeky – mozky a oči hrající různými odstíny modré a hnědé zaměstnalo těm mladíkům vodotěsným obalem nechráněné mobilní zařízení přehrávající jakousi gamblingovou stránku, které bych nejraději nevěnovala se ani slovem. Samozřejmě že museli jsme si poradit v duchapřítomné čtveřici, ač téměř neviděli jsme na tok Vltavy před námi.

Několik typicky letních chvil (v nichž nedalo se vyčíst přicházejících počasí následujících dní) zabralo celé výpravě, než veškerá plavidla jen jí patřící seskupila se u strašák nezkušených vodáků – sama přiznávám, že na určitých lodích tento úsek vyžaduje nejsprávnější techniku, dobrého kormidelníka a odhození strachu za hlavu – a snad i kajakářů, pomalu a především postupně nás dál nechal jet jez lehoučce děsivý, ač vlastní nenápadné jméno Lira. 

O s P mu samozřejmě nevěnovali pozornost až na moment, kdy se jich začal týkat neklidný a náhlý pád přídě raftu svou vahou dolů. Neslyšeli (nebo nechtěli slyšet) zoufalé prosby mé známé, schytala zrovna roli na zádi plavidla, aby se alespoň trochu snažili dostat zapůjčenou nafukovací obludu nesoucí naše těla z proudnice na břeh za ostatními trpělivě vyčkávajícími na zbytek expedice. 

Pak blížila jsem se k tvrdému dopadu (sic do měkkého válce plného vzduchu) i já a mezi tříštivými zvuky vln zaslechla jsem konečně přítomné hlasy P a O volající: „Rovně! Rovně!“ To proud táhl nás kamsi do neznáma – unikli jsme mu nakonec velmi úspěšně a bez větších problémů. 

Jen ti dva zas vrátili se k neproduktivnímu zírání do telefonu.