Autorka: Magdaléna Králová

V kabelce nosím zrcátko. Mám ho u sebe už asi polovinu života – od svých dvanácti let. Nepoužívám ho pouze k tomu, abych věděla, jestli mám upravené vlasy a přirozené líčení. Díky němu také vím, co dělat, co si myslet a co cítit. Když si třeba připadám smutná, podívám se na sebe a uvědomím si, že nikdo není zvědavý na moje červené oči a nudli u nosu. Když je mi do smíchu, zase zrcátko vytáhnu a vím, že nikdo nechce vidět holku se dvěma bradami, jak vystavuje na odiv mezeru mezi předními zuby.

Naučila jsem se uklidnit velmi rychle.

Nejdřív to bylo celkem fajn. Ostatní mě chválili, jak okouzlující jsem, že vždy vím, kdy ustoupit, a vůbec se chovám moc mile a nikoho neobtěžuji. Nemám mnoho přátel, ale všude mě vidí rádi. Někam přijdu a lidi se na mě hned usmívají. Většina z nich mě zná jménem. Bavíme se o práci, o počasí, o mužích.

Nemám komu svěřit své nejhlubší emoce, ale dlouho mi to nevadilo, protože jsem přestala věřit, že nějaké mám. Zůstaly uvězněny v zrcátku.

Na střední škole jsem měla spolužačku jménem Kateřina. Vždycky trvala na tom, že ji máme oslovovat Kateřino, ne těmi zkráceninami jako Kačko nebo Káťo, jež používaly ostatní Kateřiny (jen v naší třídě byly kromě ní ještě dvě a do béčka a céčka chodilo po jedné další). Přišlo mi to od ní nevkusné, říkat si Kateřina, ale kdo jsem, abych se hádala. Stejně bych ji nechtěla oslovovat nějakou zdrobnělinou.

Kateřina byla totiž můj pravý opak. Smála se s otevřenou pusou, mluvila vždycky trochu moc hlasitě a do všeho se vrhala bez rozmyšlení. Můj sociální kroužek ji moc nemusel, měla však svou malou smečku obdivovatelů. Ne, nemyslela jsem si v té době, že jsou to její přátelé. Jak by se někdo mohl přátelit s takovou osobou? Zato zamilování dělá s člověkem divné věci. Právě tahle hrozivá přitažlivost černé díry u ní přece musela těch pár kluků a holek držet. Nebylo na ní vůbec nic normálním způsobem příjemného.

Chovala jsem se k ní přívětivě, protože mi zrcátko ukázalo, abych se tak chovala, nicméně jsem se musela přemáhat. Když jsem odmaturovala, napadlo mě jen tak mimochodem, jak ráda jsem, že už Kateřinu nebudu muset denně vídat.

Čas nelítostně běží – setkání pět let po maturitě přišlo jako mrknutím. Sešli jsme se v jedné pěkné restauraci nedaleko našeho gymnázia, a když nás opustil náš třídní, přesunula se oslava do hospody, kterou jsme jako studenti často navštěvovali. Tehdy už jsem se chtěla vytratit, ale zrcátko mi prozradilo, že odejít z večírku před půlnocí by bylo neslušné. Copak jsem nějaká popelka?

Ze slušnosti jsem málo jedla a hodně si připíjela. Stouplo mi to do hlavy. A tak se stalo, že jsem najednou stála pod pouliční lampou společně s Kateřinou, která si zapalovala cigaretu. Byla jsem tam, abych dýchala čerstvý vzduch, ne kouř, ovšem nebylo by ode mě hezké od ní odejít, i když šlo zrovna o Kateřinu. A tak jsem se soustředila, abych stála rovně a měla ruce založené za zády. Kdyby nás zahlédl nějaký kolemjdoucí, aby věděl, že jsem nepřišla dělat totéž co ta divná ženská.

Kateřina potáhla z cigarety, vyfoukla na mě kouř, a zatímco jsem se snažila bojovat s kašlem, oslovila mě: „Víš, vždycky jsi mě strašně štvala. Byla jsi ve všech ohledech dokonalá – až nezbylo místo na osobnost. Jen jsi tak stála, s úsměvem přikyvovala a říkala naučené repliky. A stejně tě všichni měli rádi. Byla to urážka. Copak jsou lidem příjemnější herečky a hračky než jiní lidé?

Já měla přátel jen málo. Byli to opravdu dobří přátelé a za nic bych je neměnila. Nechtěla jsem potlačovat sebe samotnou jen proto, aby jich bylo víc. Ale dovádělo mě k šílenství koukat se na tebe a vidět, jak ti přesně to vychází. Věděla jsem, že na tom nezáleží a že nechci být tebou. Jenže někde hluboko jsem chtěla chtít být tebou. Rozumíš? Vždycky jsi měla lehký život, protože pro tebe bylo tak snadné sobě a ostatním lhát. Nějakým divným způsobem jsem ti záviděla a to mě dopalovalo.“

Jak mluvila, cosi v mém nitru stoupalo k bodu varu. Jak se opovažovala takhle znevažovat moji snahu? Copak si myslela, že mám lehký život, jen protože jsem vždycky měla tolik slušnosti a neobtěžovala ostatní svými problémy?

Náhle přišel podobný pocit, jako kdyby mi přes obličej přeběhl pavouk. Podívala jsem se do zrcátka – proti své vůli jsem se mračila. Vypadalo to hrozně, štítím se ten obraz popisovat. Místo toho, abych se uklidnila, naštvala jsem se i na to zrcátko.

Otočila jsem se a odkráčela z večírku bez rozloučení. Teď jsem na cestě domů, pěšky, abych si pohybem uklidnila nervy. Nepomáhá to, pořád se k tomu musím vracet. I po několika kilometrech. Tlačí mě boty. Co naplat, že jsou hezké, nejradši bych je zahodila.

Mám strašné nutkání praštit zrcátkem o chodník. Jen se bojím, co bych viděla v jeho střepech.