Autorka: Magdaléna Králová

Jako nadskočit samou radostí a pak nepřestat, pak letět; hmotné lidské tělo je příliš malé a omezené, než aby ten pocit obsáhlo. Volnost a lehkost, žádná kotva, která by ji stahovala k zemi. Tušila, že se nachází ve snu. Prozatím si ho užívala, vítr šlehající ji do tváří a pohrávající si s jejím oblečením, zpěv fyzických vjemů.

Potom se zvedla do sedu na posteli v pokoji, který vypadal jako ten její. Stáhla ze sebe deku. Měla na sobě sváteční šaty místo pyžama.

„Tak jsi zase přišel,“ řekla postavě sedící na okraji postele.

„Dobré ráno, Sáro,“ řekl jí Návštěvník. Tušila, že se ve světě mimo sen nejmenuje Sára, ale pro tu chvíli si to jméno nechala.

„Čí obličej máš tentokrát?“ zeptala se ho.

„Na tom nezáleží. Snažila ses na něj zapomenout, co bych ti to kazil?“ Zazubil se. Raději mu nepočítala zuby. Odtrhla od něj zrak. Bylo to namáhavé, jako by musela něco strhnout fyzicky, náplast z nezahojené rány nebo špatně přišitý knoflík. Upřela oči ke stropu. Byl vždycky takhle daleko? Zamotala se jí hlava.

Ticho mezi větami bylo k nesnesení hlasité. Zvonilo jí v uších. Vrátila se očima k němu a ruce jí cukly vzhůru ještě dříve, než pocítila vztek. Nebyla schopná dát do slov důvod. Věděla však, že na nějaké úrovni ví – že to vědí oba.

Před očima jí proběhl obraz z nějaké jiné reality, kde se na něj teď vrhla a praštila ho do toho šklebu. Jako dávat ránu pod vodou. K ničemu to nebylo. Jen se zesměšnila.

„Promiň,“ řekla tiše. Třásla se vztekem. Nebylo to od ní spravedlivé, vždyť ani neznala vlastní důvod. 

„Zasloužil jsem si to.“ Už se nesmál.

„Promiň,“ zopakovala. „Ještě že je to jen sen. Doopravdy se to nestalo.“

Mlčel. Vzala ho za ruku, částečně skrytou v rukávu odrbané košile.

„Nesouhlasíš se mnou.“ Ve snech člověk některé věci zkrátka ví. Návštěvník nemusel odpovídat, a tak neodpovídal. Jen v očích mu blýskaly útržky napůl zapomenutých momentů. Sára dodala: „Nikdy se mnou nesouhlasíš. Ale málokdy to říkáš nahlas. Občas mě tím štveš! Vždycky děláš, že nikde není problém, jen mě tak blbě pozoruješ, když si myslíš, že tě nevidím. A když ti to vytknu, bouchneš. Já kolem tebe nechci chodit po špičkách, chápeš? Kdysi jsem se ti mohla svěřit úplně se vším. A pak jsem se tě skoro bála. Vím, je to blbá reakce, vlastně se nebylo čeho bát. Nikdy jsi mi neublížil. A chápu, že já si zase nenechávám do věcí kecat a taky bývám nepříjemná. Ale kdyby ses občas trochu snažil komunikovat...“

„Teď nemluvíš přímo o mně,“ odpověděl Návštěvník. Sára si vzpomněla, odkud zná jeho tvář. Jednotlivé rysy pomalu tančily, už v jejich sestavě však dokázala najít něco povědomého.

„Není to jen sen,“ opravila se. „Nikdy není, viď?“

Návštěvník se zase usmál.

Sára pokračovala: „Není to fér, že se tohle zdá zrovna mně. Já se snažila víc než ty... Tedy než on.“

Uvědomila si, že ho stále drží za ruku – a že její stisk zesílil. Drtila mu dlaň. Muselo ho to bolet, bolelo to i ji. Pokoj kolem nich začal pomalu měknout a slévat se v proud povědomých barev.

„Ty ses třeba snažila víc, ale on to vzdal později. Teď jsi ty vzteklá a jemu se stýská. Pokud vám na sobě vzájemně záleží, dovedete si k sobě ještě najít cestu.“

„A když ne?“

„I to se stává. Ale když to nezkusíte, nenajdete ji určitě.“

Barvy splynuly do jednoho víru sotva rozeznatelných odstínů. Šedé kaňky počínajícího rána začaly prosakovat skrze plášť snu. Cizí tvář pomalu slezla z té Návštěvníkovy. Sára nedovedla určit, co je pod známou fasádou, ačkoli na to přímo hleděla. Chtěla říct, že mu děkuje, ale nebyla si jistá, že to stíhá, že ji uslyší.

Zvedla se do sedu na posteli ve svém pokoji. Skrze žaluzie se k ní natahovaly paprsky ranního slunce, opatrně, jako dítě nastavuje ruku, když si chce pohladit toulavou kočku. Usmála se. Čekal ji těžký úkol, opravení porušeného švu jen pomocí konverzace. Nebyla však nervózní. Cítila se jako na počátku toho snu, jako když létala.