Autorka: Eliška Hermanová

Už několik století pozoruji lidi, jak si nastavují nesmyslné standarty a společenská pravidla a musím říct, že se nepředstavitelně bavím. Je to jedna nekonečná komedie!

Na Zemi jsem byl poslán, abych lidem ztěžoval život a trápil je a tím je trochu připravil na život tam u nás dole. Ze začátku jsem byl opravdu poslušný démon a dělal jsem lidem naschvály, ovšem postupem času jsem zlenivěl a neviděl jsem důvod vymýšlet nové způsoby trápení. Vždyť ty pitomé bytosti se mučili sami navzájem. A musím jim přiznat, že na způsoby, jaké byli schopni vymyslet, by nepřišlo ani samo peklo.

Nemluvím ale nyní o popravách a fyzickém mučení ve věznicích. Mluvím o mučení, o kterém si lidé mysleli, že je v pořádku, protože tak fungovala celá společnost, ve které se pohybovali, a které hlavně podstupovali dobrovolně. 

Jako první velmi názorný příklad, u kterého se mimochodem mé odhodlání všem ztrpčovat život začalo tříštit, mohu uvést korzety. Jaká to byla legrace! Ženy si dobrovolně nechaly svazovat a stahovat pas a hrudník, aby ho měly co nejužší. Přitom ale po většinu času nemohli dýchat a pomalu se dusily. Ani nevíte, kolikrát jsem se málem svalil smíchy, když jedna z těchhle slepic omdlela a všichni ji běželi oživovat.

Jakmile lidstvo přišlo na to, že jsou utáhnuté korzety nebezpečné, upustilo se od nich. Co ale následovalo dál? Podpatky. Tento trend mimochodem přetrvává i do dnes.

Ženy celé dny chodí po špičkách a podpírají si paty většinou tenkou a dlouhou jehlou. Člověku, který tohle vymyslel, bych chtěl pogratulovat. A ještě více bych chtěl poděkovat lidstvu, že si z tohoto mučení udělalo trend, kterým se přece musí řídit všechny ženy, aby byly ve společnosti uznávány a aby byly atraktivní pro muže.

Tohle vše je ale stále pouze fyzická bolest, kterou vlastně používáme i my v pekle. Nikdy mě ale nenapadlo, že to lidi v jednadvacátém století posunou na novou laťku. Fyzické a psychické mučení dohromady! To je báječné.

Společnost má nastavené, jak má vypadat dokonalá žena, a tak do každé dívky hustí a nadávají jí, dokud nepodryjí její psychiku a ona se nerozhodne změnit. 

Začne se týrat hladem a jí to, co je jí odporné, jenom proto, že někdo řekl, že je to tak správné. Pokud nemá tu perfektní váhu, začne se většinu času týrat cvičením, při kterém ji vše bolí a začne mít deprese, když nedodržuje plán nebo když je moc unavená a nezvládá cvičit. A co její okolí? Ne, nepodpoří ji. To v žádném případě. Začne se jí posmívat, že si myslí, že musí zhubnout a začnou do ní ještě více rýt, co všechno by se sebou měla dělat. 

A co když není podle ostatních dost hezká? Začne se líčit takovým způsobem, že před a po nalíčení jsou to dvě úplně odlišné dívky. Jak občas říkám, nahodí fasádu. Stejně jako se nahodí fasáda na dům, aby nebyl vidět materiál, ze kterého je postavený. Ovšem dům může mít sebekrásnější fasádu, ale pokud je postavený z papíru, je vám k ničemu.

Je opravdu k smíchu, jak lidé nevědí, co chtějí. Dříve to nebylo tak zřejmé. Ale nyní? Jak už jsem dříve zmínil, pokud dívka nic z nynějších trendů nedělá, kritizují ji a posmívají se jí. A když přece jen ty trendy dodržuje, tak je to úplně to stejné. Zase se jí posmívají a nadávají jí.

Musím říct, že takhle jsem se nebavil ani u nás v pekle. Budu muset pár z vašich lidských mučení navrhnout samotnému Belzebubovi.

Ale proč se vracet do pekla. Proč vlastně peklo existuje? Vždyť vy lidé jste si udělali své vlastní peklo tady na Zemi, kde každý káže vodu, ale sám pije víno, kde jeden druhého ponižujete, ubližujete, dobrovolně se podrobujete mučení...

Možná o tom obeznámím ostatní démony a přestěhujeme se z pekla sem. Na rozdíl od pekla bychom totiž tady neměli žádnou práci a jen bychom se mohli válet a bavit se, jak jste vy lidi stupidní.