Autor: Oldřich Nohýnek

Zvláštní byl ten les, o to víc pak, že se vzpíral základním přírodním zákonům. Jaro bylo na vrcholku svých sil a stromy v lese se přesto neobrodily, žádné listy nenosily. Těžko říct, zdali někdy listy vůbec nesly, protože ani na zemi po nich nebylo památky. Ze země trčely kmeny a nad mojí hlavou se rozbíhaly v holé větve, které se různě kroutily a vypínaly, až se mohl člověk domnívat, že možná mají jakýsi cit pro umění a snaží se na obloze vykouzlit různé, dosud nevídané obrazce. Tuto hypotézu jsem sice nezavrhl, ale záhy se objevila nová, když jsem spatřil, jak, snad to bylo káně, prolétá otvory mezi větvemi, jako by to byl jeho osobní závodní okruh a možná tedy právě tento pták je zdejším lesupánem. Inu, sezení na pařezu bylo možná dost a je na čase pokračovat, ačkoliv už nevím zcela přesně kudy.

„Halt!“

Seděl jsem v tu chvíli jako k pařezu přikovaný a strach mi nedovoloval se za hlasem otočit. Neodvažoval jsem se učinit jakýkoliv pohyb. Věda, že mám v botě schovanou dýku, necítil jsem se docela bezbranný, ovšem nevýhoda obrácených zad byla příliš velká. Sebemenší pohyb by mohl cizince vyprovokovat k útoku a nemusel by být ani ozbrojený, aby mě v téhle značně nevýhodné pozici přemohl. Musel mít zřejmě velmi tichý krok, neboť až ono jediné vyřčené slovo mě upozornilo na jeho přítomnost, přestože v lese vládlo relativní ticho. Možná jsem se ponořil až příliš hluboko do svých myšlenek, a proto jsem cizincův příchod nezaslechl. Možná mě tahle nepozornost bude stát život. Vyhlídky tedy nemám zrovna růžové, to jsem si dobře uvědomoval. Musím být v tom případě nadmíru pozorný a pokusit se vnímat každý zvuk, který by mohl cizinec i nechtěně vyloudit. Pokud se ovšem dokázal takto neslyšně připlížit, mohu jen těžko odhadovat, zda by mi i naprostá soustředěnost k něčemu byla. Mohl jsem tak uvažovat, zda byla moje nezáviděníhodná situace skutečně důsledkem mojí nepozornosti a v plném či aspoň částečném rozsahu mojí vinou, nebo zda by se ve stejné situaci ocitl i ten nejsvědomitější člověk, a vše bylo proto od počátku mimo mou kontrolu. V mojí hlavě se počal rodit nápad cizince oslovit, pokusit se nějakým způsobem komunikovat, že nemám žádné nečestné úmysly, ale pak k čemu by to bylo, pokud má takové úmysly on. Jeho dosavadní nečinnost byla jakýmsi vodítkem, že by tomu tak nemuselo být, ovšem mohla to být stejně tak známka zlomyslnosti, potřeba si se svojí obětí pohrát, přičemž z dosavadních poznatků opět nebylo možno určit, který z případů je pravděpodobnější.

Jak jsem tak seděl, plně soustředěn na svou situaci, počal jsem si všímat, jak se kolem mě postupně sbíhají všelijací různí lesní tvorové, zejména z řádu brouků, ale vyčnívala mezi nimi třeba i kudlanka, škvor nebo strašilka. Stala se ze mě taková socha zanechaná na opuštěném místě, kterou si příroda pomalu povolává zpátky k sobě. Cizinec se však mohl zřejmě nacházet v docela podobné situaci, pokud budeme předpokládat, že nyní, za stavu absolutní bdělosti, bych jeho kroky jinak mohl zaslechnout. Pokud by však třeba máchal rukama, mohl by se jednoduše vyhnout sdílení mého osudu a zároveň nevyluzovat žádné zvuky. Kdyby ovšem skutečně rukama máchal, musel by přece být ode mě vzdálen více, než jsem si doposud myslel, neboť by tu pak nevznikla takto ohromná kongregace hmyzu. Na stole jsou tedy dvě varianty. Buď skutečně máchá rukama, pak ovšem musí být ode mě dostatečně vzdálen, nebo jimi nemáchá a riskuje tak, stejně jako já, že bude pohlcen přírodou. Kdybych si jen býval pamatoval tu scenérii za mnou, mohl bych v úvaze dojít ještě dál. Je totiž docela dobře možné, že máchání rukama je nadobro vyloučeno, pokud je úsek lesa za mnou příliš hustý a nenarazit do větví by se tak stalo nemožným. Musím se však žel řídit pouze tím, co mohu odsud správně poznat. V sázce může být přeci můj holý život a ten nemohu jen tak bez dalšího ponechat pravděpodobnosti nebo i jen mlhavé vzpomínce na minulost. Snaha se přesně rozpomenout na tu scenérii tu samozřejmě byla, nicméně po chvíli urputného vzpomínání se projevila jako marná.

Hmyz se mezitím stále přibližoval a já spíš než na minulost, měl bych teď začít přemítat nad budoucností. Konkrétně nad tou velmi blízkou budoucností, kdy začnou brouci lézt po mně a já budu nucen se chtě nechtě pohnout, alternativně se pokusit zachovat klid i pod tou tíhou křídel a krovek, ovšem to považuji za úkol nesnadný, ne-li nemožný. Zrovna kudlanka stála teď ze všech nejblíž a když naklonila svoji drobnou hlavičku na stranu, jako by si něco zvědavě prohlížela, kdyby snad byla člověkem, musel jsem se v tu chvíli ovládnout, abych gesto instinktivně neopětoval. Situace byla stále převážně tíživá, ale měla teď i své nepopiratelné výhody, když jsem si mohl takto zblízka prohlédnout řád živočichů, který jsem, musím přiznat, doposud dosti opomíjel. Když se můj mozek však poněkud vzpamatoval a obrodilo se ve mně uvědomění, že na jedné misce vah stojí kudlanka nábožná a na druhé můj život, počala mnou opět hýbat panika, kterou jsem musel před cizincem skrývat jak jsem jen mohl. Na druhou stranu mohu ale vedle sebe na misky vah postavit nekonečnost nevyhnutelné smrti a jsem najednou zrovna tak malý jako ta kudlanka, ba dokonce mnohem menší. Kdyby si tedy cizinec umanul z jakékoliv pohnutky vzít si můj nebohý život, byl by to akt právě tak malý až bezvýznamný jako třeba zívnutí, které mě napadá jednoduše proto, že právě potlačuji potřebu mohutně si zívnout. A přece spoustu lidí pro takové zívnutí truchlí klidně celičký život. Jak tedy může věc tak příšerně nevýznamná působit jako s ničím nesrovnatelná tragédie? Tak patetické slovo k pojmenování něčeho tak obyčejného. Tak obyčejného, zopakoval jsem si ještě jednou a pocítil jsem najednou nastupující vlnu neúprosné úzkosti. Jen stěží jsem bránil své hlavě, aby sebou samovolně necukala. Cizince jsem nemohl vidět, ale nějakým způsobem jsem jeho přítomnost přesto cítil. Kudlanka byla zase o krok blíž a já si říkal, že už potřebuju pryč.

Přemohl mě pískot v uších, připomínající vlak brzdící na nádraží, doplňovaný pouze o zvuky jako z napařovací žehličky. Zavřel jsem na moment oči a začal jsem padat, pořád hlouběji, pořád víc do nitra. Byla tam jenom vše pohlcující tma. Toužil jsem se něčeho zachytit, větve, kudlanky, klidně i ruky cizince. I kdyby mě měl vzápětí zabít, získal bych ještě jednu drahocennou bezvýznamnou sekundu.

Otevřel jsem oči a všechno vypadalo naprosto stejně, možná jenom hmyz se zase o něco přiblížil. Jen ve mně se něco pohnulo a já měl najednou chuť prudce se otočit a vyřítit se proti cizinci, ať už by mě mělo potkat cokoliv. Tuhle myšlenku jsem nicméně velice rychle zapudil, když se na mě znovu zašklebila ta černočerná tma. Sice pouze zprostředkovaně, neboť jsem měl oči otevřené, ale její pouhá vidina byla neméně děsivá. Musím se odsud dostat, všichni tu stojí proti mně. Ať už to je cizinec, nevinně vyhlížející kudlanka nebo samotný les, potažmo celá příroda. Ta příroda, která mě stvořila, aby mě pohřbila. Zdálo se mi, že kudlanka přikývla. Nasbíral jsem proto veškerou kuráž, co ve mně zbyla, abych se konečně pohnul z místa a postavil na odpor.