Autorka: Katrin Unarová
Poprvé ji to napadlo, když si ve třinácti na školním výletě v Londýně roztřeseným hlasem objednala čokoládový dort. Anglicky. Těch pár slov si sice připravovala deset minut a stejně tam udělala tisíc chyb, ale kupodivu jí dort donesli.
A potom podruhé, když jela sama za tetou do Německa a kvůli výluce strávila osm hodin v pěti vlacích – v tomto pojízdném, anonymním obýváku, s knížkou a rozmazaným výhledem na bavorské kopce. A pak když minulé léto spala pod širákem uprostřed ničeho, koukala na hvězdy a letadla a klepala se zimou a strachem z každého podezřelého šustnutí. Ale nevzdala to a ráno se probudila jako nový člověk – i když trochu nachlazený.
Od té doby se té myšlenky nemohla zbavit – nebo spíš neurčitého tušení. Tušení, že tam někde na ni čeká něco víc.
Něco velkého a krásného.
Nemohla se dočkat.
---
„Prý je těžké po roce pauzy znovu studovat. Zpohodlníš a mozek ti mezitím zakrní.“
„A to ti říkal kdo, tati?“
„Tak různě. Říká se to. Hodně lidí takto dopadlo… Netvař se tak, prostě to vím.“
„Víš co, spousta lidí si dá po maturitě gap year. Myslím, že je to dobrá zkušenost...“
„Ať si kdo chce dělá gepír, my ti radíme dobře. Rozmysli si to.“
„Jasně, díky. Popřemýšlím.“
Měla co dělat, aby za sebou po cestě z kuchyně nepráskla dveřmi, ale nechtěla rodiče dráždit. Aby se odreagovala, začala s balením. Když jí holky pověděly o svém plánu dát si rok volno, dobrovolničit a cestovat po Evropě, nemohla své nadšení skrýt. Byla ráda, že ji přibraly k sobě, celou střední k nim tak trochu vzhlížela. Věděly, že je na rozdíl od nich dobrá na jazyky, prý se to bude hodit. Sama by nejela, ale takto... S odvážnou Sárou a komunikativní Aničkou se nemusela bát svého starého známého strachu z cizích lidí. A třeba... Třeba konečně zjistí, co v životě chce. Otevřela skříň a začala se přehrabovat v krabici s ponožkami. Vlastně ji nenapadla jiná možnost, co by mohla dělat po maturitě, i když ji vzali na sociologii. Ale v posledních dnech jí stačilo málo a začala všechno zpochybňovat. Třeba to s tím mozkem je fakt pravda... Co když ji potom na žádnou výšku nevezmou? Odhodila hromádku ponožek na postel a začala skládat kompletní páry. Zítra to s holkami naplánují a pak bude víc v klidu. Určitě.
---
„Máte vybráno?“ Hlas servírky ji vyrušil z myšlenek. Měly s holkami domluvenou plánovací schůzku na 15:00. Bylo 15:10. „Ještě chvilku, prosím.“ Žmoulala v ruce špinavý nápojový lístek. Ještě jim dá pět minut a pak zavolá.
15:17.
Nervózně sáhla po mobilu.
Cink.
Hlasovka od Sáry. Rozhlédla se, jestli nebude nikoho rušit a klikla na spustit. „Leňo, nakonec to bude trochu jinak. Dneska mi přišlo, že mi vyšlo to odvolání a vzali mě na ty práva do Prahy. A Anička se rozhodla, že půjde na tu žurnu. Sestřence se uvolnily dvě místa na bytě, určitě to je znamení. A navíc, víš, nechcem riskovat, že by nás za rok nevzali...“
Nehybně zírala na politý stůl. Nápojový lístek v zaťatých prstech se pomalu začal měnit v papírovou kuličku.
---
Seděla na zemi, do zad ji studila stěna a do kolen pálil rozehřátý notebook, jediný zdroj světla v zhasnutém pokoji. Ještě má poslední možnost zapsat se na tu sociologii – do půlnoci zbývá hodina. Ještě odpoledne byla natěšená na zkušenost, která jí změní život, ale pak se její plány zhroutily. Bez holek to nemá smysl. Měla pocit, že ji zradily. Rozepsaný mail s dokumenty k zápisu se jí začal mlžit před očima – už zase. Otřela si je. Aspoň udělá radost rodičům, když už ne sobě. Najela myší na tlačítko odeslat–
Áá! Náhlý šustot za otevřeným oknem jí málem shodil notebook na zem a srdce do kalhot. Ale z keře vyběhl jen sousedův kocour.
Vzpomněla si na zajíce, který ji tak vyděsil, když minulé léto poprvé spala sama pod širákem. Cítila se tak šťastně – tedy až na ten incident se zajícem. Málem ho tehdy postříkala pepřákem… Při té vzpomínce se usmála.
Hlavou jí proběhly další momenty a jako jednotlivá písmenka se pomalu začaly skládat ve slovo, které znala jen ona sama. Označovalo určitý pocit, tušení.
KLAP. Prudce zavřela notebook, narovnala se a vydechla. Přesně věděla, co má udělat.