Autorka: Magdaléna Králová

Když jsem byl menší, myslel jsem si, že všechny holky jsou divný jako moje ségra Aneta. Jak jsem ale opustil dětský léta a opravdu se začal s holkama bavit, pochopil jsem, že Aneta je divná jinak. Jako opravdově. A to zpětně zabarvilo velkou část našeho dětství.

Příklad: Bylo nám tehdy tak pět a rodiče nás vzali na výlet do nějakýho tropickýho skleníku. Máma byla vždycky přes kytky, táta přes hmyz, a tímhle se v nás asi snažili vzbudit tu stejnou lásku. Óká, mně se to líbilo. Anetě nejdřív taky. Byly tam barevný květy a spousta takovejch těch velkejch motýlů. Potom si ale ségra všimla, jak si ty motýli sedají na mě, na rodiče, na ostatní lidi – ale na ni ne. Strašně kvůli tomu brečela. Já se jí pak v autě cestou domů smál, že chce bejt disneyovská princezna a to je teda pěkně trapný. Jenže ona se na mě tak podívala těma ubrečenejma očima a řekla něco jako: „Já jen nechápu, co jsem dělala špatně.“

Až pozdějš mi došlo, že fakt neví. Že jí pořád přijde, že něco dělá blbě, ale nikdo ji nenaučil, jak na to správně. Nejspokojenější by byla, kdyby prostě dostala návod k životu a štěstí. Nic takovýho ale není. Tyhle věci se musí pocítit, nebo nevím. Ono se to Anetě nikdy úplně nepovedlo. Nakonec došla k názoru, že štěstí prostě není pro ni, a snad se mu i aktivně bránila. Že se jako sama trestala za prohřešky, co si myslela, že udělala nebo by mohla udělat.

Svým způsobem to bylo i vtipný. Když jsme byli někde spolu na jídle, ona vždycky půlku svýho zhltla a zbytek nechala mně, jako by si nezasloužila si to užít celý. Každýho kluka, kterýho kdy přivedla domů, nám představila jako svýho budoucího ex. Z výletů s kamarádkama – občas jsem se divil, že nějaký kamarádky vůbec má – nám psala dopisy zakončený vždycky těma samýma slovama: „Užívám si, dokud to trvá. Vaše Aneta“.

Já si na rozdíl od ní užívat doopravdy uměl. Anebo ty moje malý rebelie možná byly jenom reakce na tenhle její přístup k životu. Byly to vůbec rebelie? V tu dobu se mi to tak zdálo. Nechat se kámošema zatáhnout chlastat zní jako strašně super věc, když vám rodiče horem dolem cpou, abyste byli hodný. Nedochází vám v tu chvíli, že jste jen vyměnili člověka, co vám do věcí kecal. Každopádně, tahle parta, který jsem se chytil, nebyla zrovna nejlepší vliv.

Když se to stalo, bylo mi čerstvě osmnáct. Nešel jsem s nima chlastat poprvé a tehdy jsem netušil, že tentokrát je to naposled. Blížily se Vánoce, takže jsme začali svařákem na trzích a skončili v parku u jezírka s flaškou něčeho o dost tvrdšího. Byla sranda. Pak nějakýho génia napadlo zkoušet, jak pevnej je led na jezírku. A já, úplně stejnej génius, jsem se do toho hned dal.

Byl to zvláštní pocit, když se pode mnou led probořil; nemyslel jsem ani na možnost, že bych se utopil, jenom mě zmátla ta totální ztráta rovnováhy. A pak jsem ležel ve vodě. Nebyla hluboká, to bylo moje jediný štěstí. Stejně jsem se dost nalokal, než mě kámoši vytáhli. Pak si vybavuju jen to, že zvracím, jako bych si měl vyplivat vnitřnosti, přijdu si divně těžkej a je mi strašná zima.

Odležel jsem si to v nemocnici. Podchlazení a podezření na otravu alkoholem. Ale byl jsem nakonec v pohodě. Nakonec.

Když jsem se vrátil domů, rodiče byli samozřejmě naštvaný. Nedivil jsem se jim. Byla to blbost, co jsem udělal. Moc se mnou nemluvili. Aneta se taky chovala jinak. Divnějš než normálně. Myslel jsem nejdřív, že je na mě naštvaná stejně jako oni. Postupně jsem ale rozklíčoval, že je za tím něco trochu jinýho.

Anetě nesedělo do jejího světonázoru, že bych ten děsnej večer přežil. Prostě nevěřila, že by ona mohla mít to štěstí, aby neměla mrtvýho bratra. Není to divný? Tak strašně se nesnášela, že by někomu jinýmu přála smrt.

Nezažít to na vlastní kůži, neřek bych, že nenávidět se může bejt tak sobecký.