Autorka: Eliška Vylobová

Pokoj je tmavý a okna zavřená, téměř se tady nedá dýchat. Babi, proboha to si nemůžeš vyvětrat? Žádná odpověď. Pootvírám všechna okna a dojdu do kuchyně. V umyvadle se vrší kopa nádobí. Tentokrát to za tebe babi, ale opravdu umývat nebudu! Prohlašuji a u toho začnu napouštět umyvadlo horkou vodou.

Konečně dojdu do obýváku a sednu si k babičce na gauč, kouká na televizi, poprosím ji, ať ji na chvíli vypne, ale vypadá, jako by mě neslyšela. Zeptám se, jak se má, odpoví, že dobře, akorát, že jak toho sněhu napadlo tolik, tak se těžko dá vůbec vyjít z domu. Babi, ale vždyť je léto. Aha. No a tebe třeba nezajímá, jak se máme my? Jak se máte vy? Jo, fajn. Povídám ji o tom, že sestra vyhrála tu dějepisnou soutěž, že mamka je teď na té konferenci v Rakousku a taťka, že je naštvaný, jak zase zdražili elektriku. A co ty Amálko? Proboha babi, já jsem Hana! Aha, tak to vidíš. Vidím, vzdávám to, beru si do ruky křížovky, co leží na stole a nechávám ji dívat se dál na ten přiblblý pořad. Ty otázky jsou nějaké těžké. Tohle jsem věděla…latinský název stříbra ag… Argentum, prohlásí babička. A vodorovně tam máš Rubikon, a na to o ti navazuje ogar.

Hlavně, že moje jméno si nepamatuješ!

„Tak zase někdy, babi“. Dveře zabouchnou, jsem opět sama. Vypnu televizi a dívám se z okna, jak Amálka odchází, je naštvaná. Přemýšlím, jak se cítím já, ale nedokážu na to přijít.

Zavřu oči a vidím tu copatou holčičku, co už chtěla nosit boty na podpatku, tu dívku, která už chtěla svoji první pusu, tu ženu, která chtěla první práci, první dítě. Otevřu oči a jdu k zrcadlu. Nepoznávám starou dámu, kterou tam vidím.

Ale vím, co by chtěla? Copánky? Maminku, co by jí řekla, že na to nosit podpatky má ještě dost času? Možná. A možná, že už nechci vůbec nic. Vážně je léto? Mám pocit, že je hrozná zima. Jdu zpátky do obýváku a začnu luštit křížovku. Vidíš to Amálko? Já sakra válím.