Autorka: Annabeth El Shadow

Dal se pán na lov, když mezi stromy zahlédl útlou bílou laň. Pásla se klidně, pak hlavu zvedla, své černé zraky upřela naň. Posedlost svedla jej, mladého lovce, nechtěl laň spanilou nechat se dál hájem míhat. Nedbal rad přátel svých, že je laň prokletá, lítě jal se ji stíhat.

Ostruhy vráží koni svému v boky, vzduch plní štěkot ohařů věrných. Celý hon, těch pár minut perných, jako by trval snad roky. Mech měkký tlumí laně skoky, sotva běhy jí stačí. Ale když je kořist na dosah, tu zvíře náhle mizí v tmách.

Pán zmaten je, otěže koně svého sevře pevně, k sobě přitáhne a po vaku s vínem se natáhne. V mžiku velmi zvláštně se cítí. „To mě však asi jen zmohlo pití,“ říká si. Věří tomu však?

Jdou na něj mrákoty a v sedle sotva se drží. Zmocňuje se ho strach. Prší. O pomoc volání marné je, přátelé jeho jsou daleko, však nevzdává se naděje. Po listech stromů stékají krůpěje deště. „Jen vydržet vzhůru – chvíli ještě!“ vykřikne a z koně svého ve snu již klesá, kůň zběsile prchá mlhou lesa.

---

Stalo se, mladý pán uprostřed noci budí se ze sna promoklý na kost. Kolem něj ohaři a jeho lovci, v očích krvežíznivost. Třese se zimou. Hledě v louži pod sebou, uvěřit nemůže zraku vlastnímu. Na hladině zrcadlí se parohy, srst, kopyta, jen pohled lidský zůstal mu. Podobou vlastní zděšen sebou trhne, z úst jeho vyjde skřek zvířecí. Smečka psů, lovci, vše se na něj vrhne. On snaže se osudu svému utéci, dlouhými skoky zbaběle prchá. Nedbal rad přátel svých, ať toho nechá, však teď už mu lov po chuti není, když sám je němý. Dostižen klesá vlastními psy stržen k zemi.

Tak skonal mladý pán, lovec tvrdošíjný, přátelé schází se u těla jeho. V podobě již své je, psi kolem něj skučí a vyjí. Pozdě poznali pána svého. A duch laně bíle mámivé zas jinde v houštích číhá na další lovce horlivé.