Autor: Šimon Rácz

Seděl jsem v obývacím pokoji s nataženou paží kolem opěradla, dívajíc se na televizi. V té se leskl můj obličej dovádějící s manželkou a dcerou. Donutilo mě to pohnout koutkem rtu a zároveň se ve mně znova ozval ten netvor, který se dožadoval okamžitého uspokojení. Stiskl jsem rukojeť zbraně tak silně, až mi maličký šroub po straně zajel do masa. Bolest ale utěšil další nával hněvu, když se obraz v televizi změnil na podivně strašidelně smějícího se chlapa s černými vlasy, kterého vlekli policisté v tmavé uniformě. Jeho téměř šílený výraz vypovídal, že nelituje svého činu. A to mě dopálilo. 

Zvedl jsem se z křesla, se zbraní stále pevně sevřenou a šel hledat svého zajatce. Nebyl na místě, kde jsem ho zanechal - lekl jsem se, že mi utekl. Po chvilce hledání jsem ho našel v dětském pokoji, kvílejícího v rohu, přitisknutý na dceřin polštář. Netvor ve mně prolomil klec a vrhl se na muže. Kopl jsem ho do obličeje, on se však stále šíleně usmíval. Dal jsem mu druhou ránu přímo do čelisti, ze které mu začala téct krev. Třetí rána padla do břicha a muž se skrčil do klubíčka. Naposledy jsem ho kopl do hlavy a dal si záležet, ať má podrážka bot přistane přímo na jeho uchu. Pak jsem ho chytil za límec a přitiskl ke zdi.

"Jak se opovažuješ chodit k ní do pokoje?! Jak se opovažuješ sahat na její věci?!"

Muž se jen usmál svým obvyklým úsměvem. "Ty hajzle!" zařval jsem a pokračoval. Měl jsem chuť stisknout spoušť. Měl jsem to v plánu celou dobu, ale přesto to nejde. Právě proto jsem ho vzal z léčebny, abych tomu zasranýmu červovi prostřelil díru do hlavy. Stále mi to připadalo jako malý trest. Věděl jsem, že nemám moc času a že čím déle čekám, tím víc promrhávám příležitostí. Kdykoli ale sáhnu po spoušti, jakoby mi to připadalo všechno složitější a jako bych ničemu nerozuměl.

Ten hajzl si nezaslouží zemřít tady - tak jsem rozhodl a za vlasy ho dotáhl k domovním dveřím. Muž stále kvílel, ale neprosil o odpuštění ani neškemral o milost. Jakoby se mi vysmíval do tváře: "Nedokážeš to!"

Vyběhl jsem ven a táhl muže za sebou. Došli jsme až do blízkého parku, kde nebylo moc lidí a ti, co nás viděli, nás považovali jen za blázny - jeden poslušně klečící u nohou druhého. Říkal jsem si: "střel! Střel!", ale má ruka neposlouchala. A muž vytušil mé váhání, trpělivě čekal.

Zanedlouho skutečně někdo zavolal policii. Snažili se mě odzbrojit, ale já zbraň držel pevně v ruce. Nedokázal jsem to. Ten muž bude mít pohodlný život ve věznici. Jak ho policie odstrkovala k autu, usmál se na mě a zakřičel: 

"Je to tvoje vina, že tak trpěla! Celou dobu vůbec nepípla. A když jsem jí poprvé ublížil, volala tvoje jméno: 'Tatínku, tatínku!' Ale tys nepřišel… Jak to, že‘s nepřišel? Musel jsem jí utišit. Moc jí to bolelo. Plakala. Ale bolelo jí to tak moc, že si na tebe už nevzpomněla." Muž se znovu usmál. "Na rozdíl od tebe jsem v podstatě hrdina."

"Ty… ty…“ nedokázal jsem dát kloudnou větu dohromady. Netvor zuřil a drápal, točila se mi hlava. Vzpomněl jsem si na dceřin šťastný úsměv, když mě viděla, jak ji jdu vyzvednout ze školky. A ten obraz vystřídala policejní fotografie jejího zneuctěného, znetvořeného těla. 

Najednou jsem všemu porozuměl a ničeho jsem se neobával. Dal jsem policistovi ránu do nosu a namířil zbraní na muže, kterého jsem ze srdce nenáviděl. A pak… stiskl spoušť. Horká kulka projela hrudí a muž zasténal. Stiskl jsem ji znova. Bylo to tak jednoduché! Vzít někomu život... A znova. V tu chvíli mě k zemi srazil policista. Neměl jsem dost. Měl jsem potřebu vyškrábat tomu chlapovi oči, rozřezat ledvinu a zlámat mu nohy. Jenže ten muž už nikdy nic neucítí. Byl to pro něj malý trest.