Autor: Kateřina Ambrůzová

Přišel. 

Nečekala jsem, že se objeví tak brzo, ale teď byl tady. Nebyl čas na litování se, na stížnosti na nový způsob života. Bylo potřeba se přizpůsobit, držet hubu a krok. 

To je ale život.

Tlak na prsou nechtěl přestat, dýchala jsem přerývaně, měla jsem jeden ze svých záchvatů. Hlavně dýchat zhluboka, ale ne moc rychle. Mdloby z hyperventilace by teď mohly být smrtící. 

Nádech…Výdech…Nádech… Výdech…

Srdce mi přestalo zběsile bušit a už se nesnažilo dostat se brutálními úhozy z mého těla. Ruku, kterou jsem měla přitisknutou na hrudníku, jsem pomalu spustila dolů ke druhé a ujistila jsem se, že můžu vstát. Celé tělo mě bolelo. Přístroj na hrudi ale naštěstí držel, pevně připevněný elastickou páskou, černá malá krabička zapípala na znamení zrychleného srdečního rytmu. Buch buch, buch buch…

Dali mi dva měsíce života. Žila jsem už více než dvojnásobek jejich odhadu, ale můj stav se nijak nezlepšil, spíše naopak. Malá krabička na hrudníku se zachvěla, jak jsem vstala. Ta krabička, ten zpropadený nástroj, který měl doktorům „usnadnit práci“ při léčení mého srdce. Nechtěla jsem ji, ale byla to prý moje jediná naděje na přežití. 

Teď už mě ale neléčili. Jen čekali, až natáhnu bačkory a budu jim moct tu malou věcičku, v hodnotě dvaceti pěti tisíc, neúměrně drahou ke způsobu využití a pomoci, vrátit. Pomůže vám a až budete vyléčená, poskytnete ji jinému pacientovi, který tak bude moci také přežít, říkal doktor. Kecal.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Listy ve stromech kolem mě se lehce kolébaly ve vánku, který se v parném letním odpoledni proháněl kolem. Lidé se bavili, chodili po upravených chodníčcích kolem malé fontánky uprostřed parku. Vypadali vesele, procházeli se se svými blízkými, užívali si jízdy na kole nebo na kolečkových bruslích, nebo se jen tak povalovali v trávě. 

Ze střechy malé čtvercové budovy restaurace na ně bylo velmi dobře vidět, ale oni mne nezahlédli. Poodešla jsem o pár kroků dozadu, na úplný okraj střechy. 

Napůl ukrytá pod stromovím rozložitého dubu, jsem ze sebe strhla přístroj, ten nástroj mé zkázy. Nadechla jsem se čistého vzduchu teď, když jsem neměla strojek na sobě. Hrudník mě zabolel. 

Nadechla jsem se ještě jednou, pořádně zhluboka. Bylo jedno, že bolest se rozšiřovala po celém těle. Stejně už za chvíli bude konec. Musím si to náležitě užít.

Nadechovala jsem se znovu a znovu, až byla bolest skoro neslučitelná se životem. 

Pak jsem se rozběhla. Nemohla jsem běžet víc, než pár vteřin, ale mě to připadalo jako roky. Za očima mi běžel můj životní příběh. Skončil až příliš rychle. Co se taky dalo za těch bez mála třiadvacet let stihnout tak převratného?

Na okraji střechy jsem se odrazila. Horký letní vánek mě chvíli nadnášel.

A pak byl konec.