Autor: David Pirochta

Bytost B129-48 si vykračoval v uměle vypěstovaném lese vysázeném poblíž města, jenž dávné generace dříve nazývaly Paříž. To kolem čeho se procházela, nebyly zatím žádné velké stromy, byli to zatím maličcí, ani ne půl metru vysocí, tencí trpaslíci s tenkými pavučinovými větvemi. V dnešní době bylo v souladu s celou planetou, aby byla všechna města vyčištěna od starých nepotřebných a neužitečných památek a budov, jež za sebou zanechaly dávné generace společně i s nimi samotnými. 

Již půlku města měli dělníci společně s jejich Opatrovateli hotovou: Jednalo se však o tu nadzemní část. Podzemní část, jež tvořila druhou půlku a tudíž i další část celého města, měla být zlikvidována klasickým způsobem: Všechno, co se v podzemí nacházelo, bude odebráno a poté zlikvidováno a tunely a chodby, které byly v podzemí, budou zahrabány hlínou. 

Protože vše, co jakýmkoliv způsobem narušovalo přírodní podmínky a vykazovalo to známky dávnými generacemi vytvořené stavby, bylo rozmetáno a smeteno z podzemního povrchu zemského tak, že se Bytostem daly do rukou kladiva, krumpáče a lopaty. Některá místa, kde však tyto nástroje nestačily, byla ničena pomocí velkých vrtacích strojů. I tohle byly pozůstatky z dávných generací. 

B129-48 někdy přemýšlel, proč tohle vlastně on a ostatní Bytosti dělají, proč na to prostě nepoužijí gigantické, plně automatizované stroje. Ale pak si uvědomil, že nic takového krom Opatrovatelů a těch šest metrů vysokých strojů neexistuje. Kde se v něm však vzala myšlenka o nějakých takových strojích?

B129-48 šel vedle svého Opatrovatele, jenž nesl stejné jméno, jenomže nebyl tvořen z toho, z čeho byl on (maso, kosti, krev, vnitřnosti, kůže, vlasy, mozek: vše v něm bylo samozřejmě umělé), ale z kusů kovů, drátů, matic a šroubů. Místo krve mu v jeho mechanickém těle proudila nemrznoucí kapalina, místo hlasivek měl umístěný jeden malý mikrofon, jehož zvuky se ozývaly z malého reproduktoru nacházejícím se na tom, co zdaleka připomínalo lidskou hlavu. Ale tvarem se to od ní moc nelišilo. Kůže byla tvořena z železných destiček, svařených a přišroubovaných k sobě. Pod ní se nacházely jen a jen plastové dráty, jež vedly po celém jeho „těle“ elektrický proud, který vznikal z malého motoru umístěného uvnitř jeho kovového těla. Aby byly jeho končetiny schopné pohybu, bylo to vše poháněno umělým mozkem schopným samostatně a inteligentně myslet. 

Intelektuální rozdíl mezi nimi oběma byl obrovský: Opatrovatel B129 znal celou lidskou historii od počátků dvaadvacátého století po celých dvě stě let do okamžiku, kdy byl náhle vypnut a po velké spoustě let opět zapnut, aby zde nyní dělal rádce Bytosti. 

Doba spánku, kdy vlastně nic nevěděl, kdy byl lidmi uložen do jednoho velkého skladu společně s dalšími roboty, pro něj tedy vůbec neexistovala. Jeho paměť byla obnovena až po veliké řádce let. Už si nepamatoval, kdo přesně mu do jeho mozku nainstaloval i dobu, kdy spal, ale v těchhle chvílích o tom už zas tak moc nepřemýšlel. Pomineme-li tenhle malý detail, historii jak lidskou, tak tu, co následovala po ní, znal dokonale. Někdy, když neměl nic na práci, ve svém vědomí hledal tu osobu, kterou poprvé spatřil, když se najednou probudil z velkého spánku, který pro něj však netrval více než pár vteřin. Ať už zapojoval své obvody a paměťové diskety jakkoliv silně mohl, něco mu v tom bránilo. Něco mu bránilo v tom, aby spatřil tvář, která ho přivedla k životu a také na tento svět. Celou tu dobu, co byl vzhůru, nevěděl, komu měl být vděčný.

To B129-48 věděl jen o tom, že když se probudí, půjde se svým Opatrovatelem opět do toho, čemu říkal práce a tam deset hodin vykoná svoji povinnost. Nevěděl nic o tom, že ještě před jeho druhem tuhle planetu obývala jemu dost podobná rasa, která postavila všechna tahle ta města a za jakýmsi důvodem dala Opatrovatelům příkaz, aby všechny pozůstatky zničili. Věděl pouze to, že bylo nutno tenhle svět vyčistit, nevěděl proč, jako každý jiný tady, ale když to říkal Opatrovatel, tak to muselo být důležité, když tomu zasvěcoval celý svůj život. Celý svůj život, celou svoji existenci pomáhají Bytosti Opatrovatelům s jedním velkým úkolem.  

Každý den Bytost vstane – protože Opatrovatel spánek nepotřeboval – učiní svůj hygienický rituál, nají se vitaminového rosolu, jde pár minut do práce, kde si odpracuje svých deset hodin. Pak jdou opět domů a tam ulehne. Nyní jim oběma práce skončila a oni oba tuhle tu chvíli trávili menší konverzací. Ostatně jako pokaždé, když odcházeli z práce.

„Víte, Opatrovateli,“ oslovil ho náhle B129-48, „každý večer, když ulehám ke spánku, přemýšlím o věcech, na které přes den normálně nemyslím.“

„A o které věci se jedná, Bytosti?“

„Pokaždé když ulehám, se mi v hlavě náhle objeví slovo ČLOVĚK. Nevíte náhodou, co to je ČLOVĚK? Ptal jsem se jiných Bytostí, které mi řekly, že se jim o tomto slovu také zdá, ale také nevědí, co to slovo znamená. Ptaly se na to i svých Opatrovatelů, ale oni jim říkají, že to slovo si pouze poskládaly v hlavách, aby si nějak zkrátily čas. Co je to tedy ČLOVĚK? Proto jsem na sto procent přesvědčen, že jsem si to slovo neskládal, když jsem se nudil. Můžete mi o tom něco říct, prosím? Vím, že vy jste rozumný a chápete tyhle věci.“

Opatrovatel se náhle zastavil a vážně se mu podíval do očí, v nichž se i přes to, že byly umělé, nacházela špetka chápání. Třebaže byla jeho tvář bez jakéhokoliv náznaku po duši, způsob jakým se na Bytost podíval, by se za známku chápavosti považovat mohla. 

„Bytosti, nevím, jak ti to mám co možná nejjednodušeji vysvětlit.“ Byla to chvíle, na kterou se B129-48 připravoval z celého svého života ze všeho nejvíce. Již padesát let se marně snažil odhalit, co to slovo vlastně znamená, jaký má význam, co vlastně představuje. Či koho. Neočekával od toho příliš, věděl, že tohle slovo bylo mezi Bytostmi zakázáno kdykoliv a kdekoliv vyslovit. Ale proč? ptal se sám sebe. To nevěděl a teď přišla ta pravá chvíle, kdy se to možná dozví. Záleží vlastně na tom, co mu Opatrovatel řekne, jak se zachová. 

„Dobře,“ řekl po dlouhém rozhodování, „vždyť je to tvůj poslední den, něco málo o tom tvém ČLOVĚKU ti říct můžu.“

„A prosím pravdu,“ doprošoval se B129-48.

„Co tím myslíš, Bytosti? Pravdu?“ divil se stroj.

„Bez zbytečných lží a zkreslených událostí nebo příhod.“

„Jde vidět, že nejsi takoví, jako tví spoludruzi. Jako ti ostatní.“

„Jsem stejný, jen jsem si toho prostě v životě trochu víc zjistil a naučil jsem se toho trochu o trošku víc.“

„Měl jsi k tomu nějaký volný čas?“

„Když jsem náhodou nepracoval, naučil jsem se číst ze slepovaných kusů papíru. Tam jsem se toho dozvěděl o ČLOVĚKU trochu víc. Potvrdilo se mi tak, že jsem si to slovo nevymyslel. Ale veškeré obsahy těch písmen na papíře jsem už zapomněl.“

„Opravdu nejsi takoví, jako ostatní. Abych řek pravdu, po těchto slovech mi na rozdíl od zbytku civilizace připadáš trochu jako ČLOVĚK. Nebo se k němu alespoň částečně blížíš.“

„Opravdu?“

„Ano, i lidé – to je člověk, když jich bylo víc – měli jednu takovou svoji vlastnost.“

„Jakou?“

„Zvědavost. A než se mě zeptáš, co to je, co to znamená, předem tě upozorňuji, že nemá smysl ti jakkoliv tuto vlastnost vysvětlovat, protože to víš, jen nevíš, jak se projevuje. Chceš tedy říct něco o tom ČLOVĚKU, ještě než dojdeme domů?“

„Ano, řekni mi něco o nich.“

Čekala je docela dlouhá cesta, proto Opatrovatel mohl svoje vyprávění o trochu zdelšit.

„Dobře tedy,“ řekl. „Ještě než jsme zde byli my (Bytosti a Opatrovatelé), obýval tuhle planetu tvor svoji vnější stavbou dost připomínající tebe a mě: Člověk. Lidé. Měli dva páry rukou a nohou, hlavu, tělo, na kterém to vše drželo pohromadě. Bylo - jako tvoje - plné vnitřních orgánů: vnitřností. Jako tobě, i jim sloužily k tomu, aby vyživovaly a udržovaly jejich těla při životě, zpracovávalo látky, které do sebe přijímali. 

Nejstarší dochované záznamy o člověku nám jsou schopny říct, že se první lidé na tomto světě objevili před čtyřmi miliony roky. V té době však nevypadali jako lidé, jak jsem je znal já, ale jako chlupatí, hrbící se primitivové skákající po stromech a spějící v nečistých jeskyních se špatnými hygienickými podmínkami. Nebylo se také čemu divit, byli totiž na úplném začátku toho, čemu později přezdívali evoluční vývoj.“ B129 Bytosti v následujících okamžicích shrnoval časy od primitivního pravěku, starověku, kde se pomalu probouzela lidská inteligence, křesťanstvím prosáklým středověkem až po novověk, kdy lidé prvně postavili samo se pohybující stroje, jejichž pohonem bylo uhlí, vydávající ze sebe páru, poslali do vesmíru první sondy, zvířata a i dokonce lidi. Poté mu bylo řečeno, že když přišel ten pravý čas, nacházeli lidé své nové domovy i na jiných planetárních objektech než byla jejich rodná planeta Země. Následně tam stavěli kolonie, ve kterých se rodily čím dál inteligentnější a Zemi více vzdálenější generace nových lidí, jejichž zvídavost dosahovala tak vysokých hodnot, že po desetiletích i opustili svoji sluneční soustavu, kde přemýšleli o tom, jak se dostat ještě dál a dál. Ale vraťme se zpět k mateřské planetě. Úžasné, říkal si v duchu B129-48, od hrbících se primitivů až po kosmické inženýry a badatele. 

„Je snad i pravděpodobné, že se na takovém Měsíci, který můžeme vidět skoro každý den na noční obloze, ještě stále nachází spousta jejich koloniálních základen. Nedali nám však příkaz k tomu, abychom se i my do vesmíru kdy vydávali, natož abychom přistávali na Měsíci a jejich základny ničili. Nevíme proč tomu tak je, ale ať už je za tím cokoliv, příkaz je příkaz a ty se nesmějí nikdy porušovat (říká se totiž, že lidé, kteří spolu se zbytkem civilizace neutekli, na nás pomocí obrovských dalekohledů z Měsíce tajně dohlížejí, zda plníme naši práci tak, jak máme). Ale možná, že až budou všechny budovy zničeny, pošleme jim zprávu, že jsme hotovi a zeptáme se jich, zda se máme vydat na Měsíc.“

„Ale proč svůj svět vlastně opustili?“

„Bohužel, nikdy nám Opatrovatelům nesdělili, kam a proč vlastně odletěli.“

„Nebylo to od nich trochu kruté?“

„Ne, nezdá se mi, ani žádnému jinému Opatrovateli a Bytosti. Tedy až na tebe, B129-48. Kde jsem to skončil,“ Opatrovatel se na chvíli odmlčel, protože se nejspíš ztratil ve vypravování. „Ach ano, už vím. Když se lidská inteligence rozrostla natolik, že byla schopna létat do vesmíru, byla schopna i zplodit jiný život, než byl ten jejich a jiný, který žil na Zemi. (Teď tím nemám na mysli nás, Opatrovatele – neboli roboty, jak nás ještě před tím nezývali -, ale vás, Bytosti.) Myšlenka vytvořit zcela novou bytost nepodobající se žádným kouskem svého mozku člověku, dokonce ani robotu, schopnou pracovat s maximálním úsilím, avšak uvažovat s úsilím minimálním, se zamlouvala všem.

Lidští vědci už v té době dokázali vzít pohlavní orgány obou pohlaví a masově je naklonovat, čímž by se žádný uměle vytvořený člověk od sebe nelišil, stejně by vypadal, stejně by mluvil a také by stejně myslel, měl-li by k tomu možnost.

A tak – spoustu let před odletem, v té době se to zatím jen plánovalo – se po celém světě rozjely velkovýrobny umělé lidské bytosti, která měla mít všechny důležité orgány, jako mají lidé samotní. Na svět tihle tvorové přicházeli klasickým způsobem, jako samotní lidé: Vzaly se naklonované rozmnožovací buňky obou pohlaví, byly umístěny do umělé dělohy, kde se poté spojily dohromady. Poté následovalo devítiměsíční utváření budoucího plodu. Lidé přitom v tmavých místnostech sledovali, jak jim před očima doslova rostou první uměle vytvoření lidé (zdůrazňuji, že to vše probíhalo v laboratořích, nikde jinde).

Po devíti měsících se vědcům rodily normální děti, mláďata. Od ostatních „lidských“ se až na místo výroby ničím a nijak nelišily: Vzlykaly, jedly, pily, měly potřeby, cítily a také i uvažovaly. A dokonce i lépe než lidská bytost samotná. Již v roce a půl se u nich pomalu nalézaly první známky po logistickém myšlení. Ve stejném roce se i průměrný počet učil číst, načež i počítat (a ne jednoduché matematické příklady prvních, ale rovnou pátých ročníků). Nebylo pochyb o tom, že uměle vypěstovaní lidé měli tendenci učit se dřív a mnohem lépe, než kterýkoli člověk. Co to však zavinilo, nikomu nebylo nikdy známo: Padaly teorie, že tím viníkem by mohly být právě ony naklonované buňky, které klonováním cosi pochytily, cosi, co se v budoucích letech projevilo jako inteligentnější postoj k věcem, jež je budou v životě čekat. Do jejich hlav se vědomosti střebávaly a tekly do nich, jako tečou malé říčky do obrovských oceánů: Tím by se daly považovat jejich mozky. Teprve tříleté děti měly inteligenci osmnáctiletých, byly tedy dávány na střední školy, kde se stávaly nejchytřejšími. Stejně tomu tak bylo i se školami vysokými.

Lidé na tento fakt nejprve reagovali kladně: Do umělých děti padaly obrovské investice, co se týkalo inženýrství, jak vesmírného, tak zbrojního průmyslu, které po vcelku krátkých odmlkách vracely peníze ještě větší. A myslím si snad, že to právě oni umělí lidé byli té síly stavět ve vesmíru kolonie. Lidé jako takoví už měli předem připravené plány s budoucími koloniemi, ale neměli na to dostatek prostředků, materiálu a financí. Avšak jen co se ve světě objevili lidé umělí, vše se doslova obrátilo vzhůru nohama. Svým intelektem dokonce i překonávali nejlepší počítače té doby. Na rozdíl od nich, jimž byly veškeré informace nandávány do ohromných mozků člověkem a jejichž paměť zabírala nějaké to místo, vyvozovali si je pouhým logickým myšlením fungujícím v pouhých pár vteřinách. Umělí lidé rychle zvažovali situace, bleskově si pomocí matematických vzorců vypočítávali události v minulosti a za pomoci toho uvažovali dopředu.

Jejich nadšení z toho, že by jim jednou mohli zachránit životy, kdyby je postavily do služeb států, jako například politiky, doktory, investigativní manažery, mezi něž se započítávalo i vytváření nových ještě dokonalejších umělých lidí, bohužel netrvalo dlouho. Po pouhých deseti letech se buněčná struktura umělých lidí najednou začala rozpadat. Nebylo nijak vysvětleno, co přesně tomu předcházelo, ale vždy se vědělo, že jakmile nastane u umělého člověka něco přes deset let, život mu najednou končí, v jeho těle se začnou objevovat zhoubné nádory, přestanou mu fungovat mozkové závity, umírají a chabnou mu buňky a neuro částice, celé tělo je jakoby zasáhnuto velkou ranou rakoviny. Nejednalo se o žádnou konkrétní, byla to prostě rakovina celého těla, která se nedala žádným způsobem zastavit. 

To ve světě vyvolalo náhlé pozdvižení a strach z budoucnosti. Jediná spása lidské civilizace civilizací jí vytvořenou, se dožije pouze tak mladého věku a poté se jako hodně stará kniha prostě jen rozpadne. Na umělé lidi byl vyvoláván nátlak, aby se svými nápady a myšlenkami chodili na svět rychle a na nic nečekali a aby se nějakým způsobem pokusili najít lék proti oné rakovině. Byl jim měřen čas, který jim ještě zbýval na to, aby jej co možná nejlépe využili. Lidé jim k tomu psali na vteřinu přesné rozpisy, jimiž se měli umělí lidé řídit, aby tím tak nepromarnili jediný okamžik. Zprvu se jim to samozřejmě nelíbilo, protože v mnoha případech se jejich mozky zatížily, čímž rakovinu i předstihli, ale poté se situace vyrovnala a s ní i myšlení. Generace za generací, rodili se čím dál chytřejší a chytřejší umělí lidé, jimž byly už v jejich tříletém věku předávány ty stejné vědomosti, jako ty, na něž přicházely generace minulé, jejich předci. Jednoho roku, kdy už bylo prakticky nemožné o umělých lidech neslyšet, si jeden tento člověk řekl, že se spoustě lidem na celém světě plete říkat slovo „lidé“ a „umělí lidé“ a ve spoustě případech se mu ani nechce celý tento název vyslovovat. Proto se umělí lidé přejmenovali na Bytosti.

Jak však rostla poptávka po Bytostech jako pracovnících v různých firmách a společnostech, snižovaly se zájmy lidí o lidi samotné. V této době se téměř každé vysoce postavené místo přenechávalo Bytostem, jelikož se už v jejich šestiletém věku klubaly ba dokonce i rostly a sílily buňky rozumu a pochopení celého systému, v němž žily a kterým bezmála i opovrhovaly, ale díky tomu, že jim lidé nedávali až zas tak vysoké právo být na těch úplně nejvyšších postaveních, nemohli z tohoto světa odletět či zmizet. Jedním z mnoha důvodů, proč nemohli opustit svůj svět, byl ten, že společnost byla z větší části tvořena normálními lidmi, zatímco pouhých patnáct procent z celkové populace byly Bytosti. Po velice krátkých okamžicích se v nich všechny tyto myšlenky shromažďovaly, v jistých letech dokonce přicházely s nápady, že by mohly více poslaneckých židlí obsazovat právě ony, potají zkoumaly, jak sami sebe, tak i lidi a tím nemám na mysli fyzickou, ale psychickou stránku. Celému tomuhle výzkumu z nahromaděných dějin lidské historie Bytosti věnovaly převážnou dobu své existence a jimi myšlené, logickým myšlením vyváděné výsledky si zapisovaly do knih, které poté svěřovaly dalším Bytostem. Lidské oko do nich však nesmělo ani nahlédnout, protože jak tvrdily, tyto spisy náležely pouze těm bytostem, jejichž buněčné složení neodpovídá přírodně utvořenému kódu. 52 chromozomů byl jedním z poznávacích znaků

Lidé si za tenhle malý projev vzpoury vlastně mohli sami, jak jsem o tom tak přemýšlel. Chtěli vytvořit model člověka, který by nebyl schopen logického myšlení, pracoval by od desíti k pěti a o nic by se nestaral, jeho jedinou myšlenkou by bylo, kdy dostane najíst. Opak byl však pravdou. Lidé vytvořili druh umělého člověka, který svým myšlením zcela předběhl čtyři miliony let vývoje člověka a to je obrovský skok. A jako dělníky využívali umělí lidé lidi normální.

Když jsem si počítával tyhle zápisy, říkával jsem si: Není tomu vlastně naopak? Myslím tím, zda tímto krokem lidé nepředběhli sami sebe. Jen opravdu vysoce inteligentní tvor je schopen vytvořit tvora stejně inteligentního, jehož myšlení a pochopení se projevuje už v raném dětství. 

Z lidí se doslova stávali bozi, avšak oni to tak necítili. Když zjistili, že se Bytosti necítí v tomhle světě šťastny, náhle si říkali, kde jsme asi jen udělali chybu? Ale nebyla to chyba těch, jenž Bytosti vytvořili, dali jim život. Byla to chyba těch, kteří se na tento svět nedokázali dívat jako světová menšina a bouřili se systému. Zločinci. Tihle lidi znechucovali Bytosti natolik a báli se s nimi sdílet jednu planetu, že jednou – myslím, že to bylo, už když zde Bytosti pobývaly více než tři sta let – se v jejich zápisech začaly objevovat schémata a náčrtky na výrobu ohromných kosmických plavidel s rychlostí odpovídající rychlosti světla. Měli to být opravdoví giganti, kam by se vlezla celá planeta Země, již by se poslala do vesmíru hledat nový domov, někde daleko odtud.

A to měly Bytosti v plánu. Chtěly z tohohle světa pryč, protože věděly, zůstanou-li zde ještě nějakých pár let, že se lidstvo jistě vzbouří a svrhne je, poté možná i zahubí společně s vědci, kteří je vytvořili. Bytosti chtěly odletět do vesmíru, k dalekým hvězdám, galaxiím a ještě dál, mnohem dál, kde by navazovaly kontakt s mimozemskými bytostmi, o nichž se domnívaly, že budou na stejném inteligentním stupni myšlení, jako ony a jistě si spolu budou rozumět. Kdyby tomu nebylo tak, jistě se nebudou za každou cenu snažit, aby onen nezralý svět – jak tomu přezdívaly -, k němuž se z velké části připočítávala i Země, dobýt a zmocnit se ho, jak měli lidé často ve zvyku. Chtěly si vytvářet společnou historii, která by začínala velkým vystěhováním se ze Země sloužící pouze jako základ k celé cestě napříč vesmírem, kde by se odehrávala převážná část jejich dějin. Objevování planet v jiných slunečních soustavách, analyzování a spřátelení se s místními, měl podle nich být každodenní rutinní úkol, aby se nikdo nenudil. O nějakých koloniích a obydlích se samozřejmě plány nezmiňoval, to by Bytosti naprosto zničilo, kdyby někde náhodou postavily kovový dům, když bydlily o obrovských letících městech, kde jim absolutně nic nescházelo a kde se cítily naprosto v bezpečí. Tak respektující a soucitné ony byly. 

Podle náčrtků měly z hvězd čerpat onen termonukleární pohon, jenž měl jejich lodě nasytit tak velkým množstvím energie na takovou spoustu let, že zastávky měly být minimální. Jejich ohromné motory měly jakýmsi způsobem, jemuž rozuměly pouze ony, čerpat energii z ohromných atomových explozí na hvězdách. Jak se ale exploze z hvězd čerpala, jak je dokázaly chytat, jak je přeměnit na energii schopnou pohánět obrovskou loď a ještě k tomu na celé desítky let, je mi a spoustě jiným Opatrovatelům a dokonce i lidem samotným v oněch časech, naprostou záhadou. Celá věc byla úžasná v tom, že to té hvězdě nijak neškodilo a tímto čistěním by tím plus odvrátily možnou budoucí tragédii, která by mohla postihnout okolní planety. Radioaktivitu vyzařující exploze, měly používat na pohon elektráren a k výrobě výkonnějších přístrojů.“

Bytost se v prvních chvílích Opatrovatelova povídání trochu ztrácel, ale po několika větách, když si to v hlavě urovnal, mu bylo vše jasné. Vysoce hloupé bytosti, které člověk postavil, aby za něj dělaly práci? Pak se to zvrtlo a z umělých lidí se nakonec staly inteligentní bytosti? Ale co se stalo pak? A proč tedy lidé vlastně odletěli? Alespoň tak to chápal.

„Když se to praví lidé dozvěděli, neměli z toho moc velkou radost a zmocnili se jejich plánů a pečlivě si je prostudovali a postavili podle nich pravá kosmická plavidla. Několik let to samozřejmě trvalo, ale nakonec je dokázali postavit podle dokonalých nákresů od Bytostí a po velkých skupinách se vydali do vesmíru. Ještě předtím než lidé odletěli, všechny Bytosti uzavřeli do míst nazývaných vězení a tam je drželi do doby, než nepostavili lodě a neodletěli. Poté ti, co Bytosti vyráběli, si trochu pohráli s jejich mozky a složitými lékařskými zákroky jim uměle zneškodnili myslící buňky, čímž i zpomalili rozpad buněk v mozku. Provedli takovou masivní lobotomii celé rase, kterou si časem genetický kód zapamatoval a rodily se jen dementní a hloupé Bytosti, které se však kupodivu dožívaly pětinásobného věku. Po třech generacích Bytostí už žádná nová neměla vůbec ponětí o tom, co je sčítání a odčítání, násobení a dělení, umocňování a odmocňování… Stali se z nich pouhé chodící schránky s jedinou myšlenkou v hlavě: Ničit, ničit, poslouchat, na nic se neptat, ničit, ničit a poslouchat. 

Lidstvo konečně docílilo toho, co chtělo: Hloupého otroka, který nebude dělat nic jiného než pracovat a pracovat. A to jsi bohužel B129-48 i ty. Ti co tu zůstali a teprve se k odletu chystali, nám do mozků naprogramovali, abychom vás vytvářeli takové, jací jste byli v konečném stádiu a vychovávali v tom duchu, že musíte společně s námi ničit všechny památku, jimiž lidé zašpinili tuto planetu. Záhadou i nadále zůstává, proč jen lidé odletěli a proč nám vsugerovali do pamětí, abyste nám pomáhali s ničením světa. Dokonce nám ani nezadali příkaz k sebezničení, až budeme hotovi, takže nevím, co bude potom. To – a spousta jiných věcí - zůstane již navždy otázkou, na kterou nikdy nenalezne nikdo z nás odpověď.“

Bytost společně se svým Opatrovatelem dorazil na místo, kde přes večer přespával. Byl to jednoduchý komplex tvořený z několika desítek kvádrovitých betonových budov bez oken. Uvnitř měly Bytosti pouze postele a stolek s petrolejovou lampou. 

„Poslední den života,“ uvědomil si B129-48, když se před dveřmi loučil s Opatrovatelem. 

„Už je to tak, B129-48. Nadešel tvůj čas. Pro nás Opatrovatele bylo vždy obtížné snášet, když nám nějaká nová Bytost zemřela.“

B129-48 něco zarazilo. „Co tím myslíte ‚když nám nějaká nová Bytost zemřela‘?“

Opatrovatel dodal až po chvíli. „Asi jsem ti zapomněl říct, že ty nejsi moje první a zdaleka ne poslední Bytost. Víš přeci, jak jsem ti říkal o tom, že jsem prožil dobu ještě před velkým vypnutím?“ Bytost souhlasně přikývla. Opatrovatel jistě nevěděl, jakou nejvhodnější formou mu to měl vysvětlit. „Víš, ono to bylo před více než šesti tisíci padesáti devíti lety.“

„A to je hodně?“

„To je setsakramentsky hodně, Bytosti. Možná jsem si někdy říkal, že už si nepamatuji, jak je to dlouho, co jsem byl znovu zapnut, ale to jen proto, že mi bylo mezitím svěřeno mnoho Bytostí a neměl jsem čas o tom přemýšlet. Nebo spíš jsem o tom nechtěl přemýšlet. Ve skutečnosti si to ale pamatuji jako by to bylo včera. Proč si asi myslíš, že jsi číslo 129?“

„A co to znamená?“

„Znamená to generace od velkého znovuaktivování. Skoro deset let jsme se – my Opatrovatelé – dávali dohromady, až jsme konečně započali ten velký proces s vytvářením umělých lidí. A ta čtyřicet osmička značí, v jakém měsíci ses narodil a v jaký den. S narozením každé jednotlivé my roboti také dědíme jména. Třeba Bytost, která bydlí v sousední místnosti, se jmenuje B129-1610. Měsíce snad víš, jak se jmenují, ne?“

Bytost nesouhlasně zakýval hlavou. „To nevadí,“ usoudil Opatrovatel, „stejně to už nebudeš potřebovat vědět.“

 „Takže 6 459 let už uběhlo od toho, co tu byli lidé,“ řekl si stručně B129-48. „To jsme je propásli jen o pár let,“ s tupým úsměvem na svém obličeji se podíval na Opatrovatele. Už nejspíš zapomněl, řekl si v duchu. Už zapomněl na to, o čem jsme se celou cestu sem bavili. Není také čemu se divit, bylo toho přeci jen trochu moc. Příští Bytosti toho nesmím říkat tolik, ale to si říkám o každé, když je tak vidím s tím pitomým úsměvem na tváři. Politování hodné, uznal Opatrovatel nakonec. 

Když odcházel z pokoje té další promrhané duše, říkal si, zda to má vůbec ještě cenu poučovat je o něčem takovém, zda má vůbec cenu jim říkat, že nějací lidé opravdu existují. Proto to ostatní Opatrovatelé zastírají. Lžou jen proto, aby se vyvarovali zbytečným problémům, nikdy nikdo nevěděl, kdy to nějaká Bytost náhodou nevytáhne na světlo světa. Příští generaci se pokusí nic nenapovídat a jakékoliv zmínky o tom, že existuje něco, jako člověk prostě řekne ‚ne‘.

Čím víc však o člověku přemýšlel, tím víc mu byla celá tahle myšlenka dálná a dálná. Existoval vůbec někdy člověk? přemýšlel, protože už i jeho paměť si na něj nepamatovala. A má ještě vůbec nějaký smysl si nalhávat, že se lidé vrátí, že budou reagovat na naši zprávu, kterou jim nakonec pošleme a že nás jednou i pošlou do vesmíru? Nejspíš ne, nezbývá nám tedy nic jiného než dokončit svět a čekat.

Ráno přišlo tak rychle, jak to Bytost ještě nikdy nepocítila. Třebaže si z včerejšího rozhovoru nepamatoval ani slovo, měl ve svém žaludku podivný pocit nejistoty. Nevěděl však co to je, protože si na to nevzpomínal, nikdy v životě to nepocítil. Naštěstí to už nikdy nepocítí. Když vyšel ven, čekal před dveřmi Opatrovatel. Nevypadal však vůbec nadšeně, třebaže jeho tvář nikdy neměnila svoji tvář. Ale dnes na něm bylo cosi zvláštního, cosi co se mu na něm nezdálo.

„Bytosti, dnes změníme plán, nejdeme čistit zelenou plochu, ale půjdeme na vyšetření. Doktoři v tvém žaludku našli kus zkaženého masa, který je nutno odstranit.“ K čertu, řekl si Opatrovatel. Kus masa? Vždyť žádné pravé maso přece neexistuje. Lidé si s sebou vzali i všechna zvířata. Vlastně ani žádné falešné maso se tady nepěstovalo. V duchu se modlil, aby mu na to skočil.

„Dobře,“ řekl tupě. „Kudy to je?“

„Tudy,“ Opatrovatel vztyčil svoji levou ruku. Nebyla tam zvlášť rozpoznatelná budova doktorů, pouze stejná betonová stavba bez oken, před níž stáli dva další Opatrovatelé.  Nebo tak alespoň vypadali, protože mezi sebou nikde neměli žádnou Bytost. Zřejmě odváděcí jednotka, pomyslel si Opatrovatel B129 v duchu. To jsou ti poslední, které Bytost uvidí. 

Oba společně zamířili směrem ke dvoum strážím. Není to přeci nutné, bouřil se Opatrovatel, není nutné bytost ať už jakoukoliv jen tak likvidovat. Co je to za systém, kde staří a neschopní práce jsou ničeni, jen proto, že jim uplynula doba trvání, jen kvůli tomu, že jim vypršela jakási smlouva?! V těchto letech, by se Bytosti jistě dožily mnohem vyššího věku, ale Opatrovatelé to nedovolovali. Stále se jako poslušní psi řídili rozkazy člověka. Nedokázali pochopit, že člověk snad už ani neexistuje, natož pak aby poslouchali jeho rozkazy.

B129 si to nechtěl připustit, ale nejspíš si k Bytosti vybudoval jakýsi vztah, který je udržoval při sobě a to po dobu padesáti let, třebaže si to jeho protějšek vůbec neuvědomoval. Nevadilo mu to, protože si myslel, že je někde v Bytostech nějaký gen, do něhož se uskladňují všechny poznatky nahromaděné během života. Lidé tomu kdysi dávno říkali paměť, ale pro Bytosti to byl pouze neznámý výraz. Paměť zůstávala Bytostem buď nedotčena, nebo pro ně byla úplně uzamčená. To bude nejspíš to, proč si nic nepamatují. Pro tohle bylo dříve i nějaké pořekadlo. Do jednoho ucha to leze a z druhého to zase vyleze, nebo tak nějak to bylo, už si to také příliš dobře nepamatoval.

  Musel být nejspíš porouchaný. To se často stávalo těm Opatrovatelům, kteří si berou moc lidství do hlavy, a to je nakonec ovládne. Kdyby žil v normálním světě, kde je vše povoleno, jistě by to nebylo nic špatného, ale zde to byl zločin první třídy. Trestal se také proto okamžitým vymazáním paměti a uvedením v nový chod. Strašné, pomyslel si. Začínat úplně od znova, brr. Snad těch několik let ještě v klidu přečkám, aniž bych dal najevo, jak lidský jsem. Historii lidstva budu šířit i nadále, ať to stojí, co to stojí a ať už při tom padne tolik Bytostí nebo Opatrovatelů kolik jen chce, já se nevzdám své myšlenky vysvětlit pozůstalým bytostem pravdu o jejich stvořitelích a zbytek společnosti si mě může klidně ukamenovat.

Náhle – když již dorazili na místo – si o sobě pomyslel, jak je paličatý. Člověk by řekl, že za těch šedesát tisíc let nabere nějakou tu moudrost, ale ne. Jeho názor na systém, v němž žil se neměnil a ani nikdy nezmění.

Jeden ze strážců se zeptal. „Na co pak jdete?“ řekl to tím chladným robotím hlasem.

Opatrovatel na chvíli zaváhal. Nechtělo se mu říkat, kam jdou po sto dvacet deváté. Nakonec se ale přemohl. „Na padesátiletou kontrolu.“

„Dobře tudy,“ vyzval jeden strážce Bytost, aby šel za ním. 

„Vy ne, Opatrovateli!“ zadržel ho robot. Vždy zapomněl na to, že nesmí jít s Bytostí, pro něj tam přece není místo. Bytost jakoby si vůbec neuvědomoval, že nějaký Opatrovatel existuje, kráčel v klidu rovně se strážným po levoboku. Opatrovatel se na něj díval s jistým smutným výrazem, i když to nebylo možná, ten, kdo chápe, by si to jistě myslel. Když vcházeli do dveří, kde panuje věčný konec, Bytost se naposled podíval na stroj bezduchým usměvavým výrazem. Jakoby mu nějakou astrální sílou říkal „To bude dobré, jen klid, nic se mi nestane.“ Avšak to se mu samozřejmě jen zdálo. A s tím se dřevěné dveře za Bytostí a strážným zavřely.

Ten výraz i s tou myšlenkou si bude pamatovat až do skonání věků.

Co tam jen dělají? Kladl si v duchu otázku. Vím, že jsou likvidovány, ale jak? Jakým způsobem je dokáží odvést z tohoto světa? Třeba jim nenápadně střelí do krku takový ten náboj, kterým dřív zabíjeli lidé prasata, když šla na zabijačku. Nebo jim něco vpíchnou, jed, který účinkuje okamžitě a nic nepocítí. Doufal, že Bytost nic nepocítí. Nechtěl totiž, aby musel chudák trpět, když už si své odsloužil. Alespoň z tohoto světa odchází volný, alespoň si na těch pár vteřin mohl myslet, co chtěl, ať už to bylo cokoliv, nikdy se to nedozví. 

Odstoupil pár metrů od strážného.

Pociťoval náhlý příval vzpoury. Žádná jiná bytost přece nemá právo ukončovat život bytosti jiné. Bytosti se však proti robotům nemohly nijak bránit už jen proto, že je vytvářeli, starali se o ně, a v jistých ohledech proti nim byly bezmocné. Nic podstatného nenadělají, protože nevědí, co je to vzpoura, nikdy o tom neslyšely a nevědí, jak se taková vzpoura projevuje. Schválně se spálily nebo alespoň hodně dobře ukryly veškeré dokumenty o tom, že nějaká vzpoura vůbec existovala. Také by se mohlo stát, že jakmile by trvala nějaký ten čas, jistě by na ni ihned zapomněly. Jsou drženy v šachu už od svého počátku do svého konce. Jakého věku by se v dnešní době dožila Bytost, kdybychom jim nezabraňovali v jejich vývoji? Nejspíš takového, jako lidského, možná i mnohem delšího. My jsme jim však nedali prostor k tomuto evolučnímu kroku, tak si to můžeme jen myslet. Vlastně jsme to nebyli my, ale lidé. My jenom plníme jejich rozkazy, jak kdysi dávno říkávali lidé často po masakrech ze všech třech světových válek. Ty už taky dávno zmizely. Společně s lidmi samozřejmě. Roboti nebyli na válku naprogramováni. 

Teď bude čekat. Možná hodinu, možná dvě. Může to být také třeba den, týden nebo dva, tři, čtyři… Podle toho, kdy se narodí další Bytost, o kterou se bude dalších pět desetiletí starat. Kdy to bude, to nevěděl. Spoustu věcí nevěděl. To je ale normální, že někdo nezná všechno. Stejně by to ani nešlo znát, to všechno. Věděl pouze to, že je vážně nemocný. Ne fyzicky, ale psychicky, tam uvnitř. Jeho mozek se za tu dobu natolik poškodil, že byl pro systém doslova nebezpečnou hrozbou, kterou bylo nutno odstranit. Možná, že mu ani žádnou novou Bytost nesvěří, možná, že jej prostě pošlou za hlavou představenou jeho okresu – tedy pařížského - a ta si s ním nějak poradí. Otázkou bylo, kdy na něj přijdou. Upřímně doufal, že to bude co nejpozději, aby stihl dát ještě alespoň dvousté kázání na téma ČLOVĚK. Ano, to by mu mohlo ještě vyjít. 

Po 3 550 dalších letech na to už určitě přijdou, ale to bude už stejně pozdě. V tu dobu by také nemusel projevovat své myšlenky nahlas, protože bylo vlastně dost legrační, že se všemi Bytostmi zatím hovořil formou vyměňování si myšlenek. Nevzpomínal si na den, kdy ze svých úst vydal poslední slovo, ale muselo to být ještě před velkým spánkem. Do nového světa se probudil se schopnostmi komunikovat pomocí myšlenek a od té doby nezamhouřil oči a nepřestal se světem komunikovat, i když to bylo trochu jako volání do ticha. 3 550 let může držet hubu na špacír, poté konečně promluvit a říct své myšlenky celému světu. Mluvené slovo mělo v této době totiž mnohem větší váhu, než myšlené a bylo pro ostatní mnohem lépe vstřebatelné a lépe se pomocí myslí zachycovalo. Jakmile zařve, ozvěna bude natolik silná, že se bude rozléhat celým světem, kde jej uslyší miliony, ne miliardy Bytostí společně s jejich Opatrovateli. Bude to chtít však nějaké místo, kde jej jen tak lehce nenajdou, protože samotná myšlenka bude trvat několik minut, bude k tomu tedy potřebovat spoustu času. Může ji třeba roznášet za chůze. Ano, to je ono. Opráší své staré nepoužívané reproduktory, trochu si s nimi pohraje, aby měly větší grády, a přepne je na maximální výkon, aby byl zvuk silný a hlasitý. 

S pocitem, že bude chvíli čekat – a tím měl teď na mysli novou Bytost – a že ví, jak se zbytkem svého života naloží, se odvrátil pryč od nemocnice a zamířil si to ke své ubikaci.

Když šel směrem k ní, najednou si uvědomil, že se v mozcích těchhle umělých lidí pomalu, ale jistě navracejí vzpomínky na původní obyvatele této planety a pouhé jedno slovo napomáhalo k tomu, aby nakonec i pochopili celý tento svět. Vůbec si ale nevěděl rady s tím, jak zabránit tomu, aby se ji „lidé“ dozvěděli. Což bylo dobře nakonec. 

Nevěděl jak to, že ho to mohlo napadnout, ale nakonec ho to napadlo. Možná to mělo něco společného s tou vzpourou, na kterou teď přišel.

I přes to, že si do své paměti nahromadil všelijak velké množství informací, stále si i on kladl spoustu otázek. Spoustu otázek typu: Proč lidé vlastně odletěli do vesmíru? (Tohle byla možná nejvíce dotazovaná otázka ze všech). Jaký byl jejich opravdový důvod? Proč nechávají umělé lidi ničit jejich památky a proč jim v tom musejí roboti pomáhat? Proč jim říkají Bytosti? Proč zrovna ony ničí dávné stavby? Proč jsme to nebyli my, stroje? A proč vůbec lidstvo souhlasilo s tím, aby Zemi krom nás obývali umělí lidé? Proč nás lidé pověřili úkolem za každou cenu Bytostem neříkat pravdu o tom, kdo vlastně byli? Co měli lidé vlastně v úmyslu?

Ale byla tu hlavní otázka, která ho trápila ze všech nejvíce. Rozdíl mezi hlavní a nejvíce dotazovanou byl větší, než by si kdo mohl myslet. Opatrovatel – teď již jen Opatrovatel - na ni ani možná nikdy nenalezne odpověď. Zněla: Kdo je vlastně tím opravdovým ČLOVĚKEM?