Autor: Jana Špererová

Silný vítr vál ze všech stran a pod jeho náporem se okolí vlnilo a tančilo. Vlnilo jako rozbouřené hladiny mořského zrcadla, které se tříští o útes, a tančilo jako plamínek svíce, která dohasíná. Slunce nemilosrdně žhnulo na obloze a v tom divokém větru dávalo malý náznak tepla, ale nestačilo to, byl chlad.

Šumění šlo slyšet dříve, než její bosá noha vstoupila na útes. Stála tam, na ostrých kamenech, a zápasila s větrem o rovnováhu. Stačilo by málo, jeden špatný pohyb, a její tělo by navždy zmizelo daleko, daleko v hlubinách, pod pokrývkou vodní stěny. Slunce nebylo schopno se na útes déle dívat a skrylo se za oblaka z nebeské vaty. Mráz se stupňoval, ale ona udělala další krok vpřed. Stála na samotném okraji. Její dlouhé bílé šaty tančily v rytmu větru, za hudby vody narážející do útesů. Ucítila bolest, ostrý kámen jí řezal do chodidla, ale nemohla se hnout, nic neviděla. Vše se proti ní spiklo. Vítr narážel do ní, seč mu síly stačily, kameny bodaly jako tisícero nožů a její vlasy, tmavé jako nejčernější uhel, jí zabraňovaly ve výhledu. Pomalu zapomínala, kde stojí.

Skrze prameny vlasů hleděla na mořské zrcadlo. Voda byla tak čistá, že nevypadala jako hladina, bylo to druhé nebe, a ona najednou nevěděla, které nebe je skutečné a které značí peklo. Pevněji semkla své rudé rty a růži, jež držela v dlaních, si přiložila na prsa. Něco jí zašeptala, avšak vítr její slova odnášel pryč, nikdo ji neslyšel, nebo snad ano?

Vítr po chvíli přestal běsnit, slunce vykouklo zpoza mraků a začalo jasně svítit. Ostré kameny ztráceli sílu bodat a rozdivočené moře se zklidnilo, jen lehce šumělo. Usmála se. Zvedla rudou růži ke svým rtům a jejím okvětním lístkům věnovala letmý polibek.

„Ta je pro Vás, matičko, chybíte mi více, než kdy dříve.“ Natáhla ruku s růží před sebe a upustila ji. Moře se rozestoupilo a růži si vzalo do svých hlubin. Z dálky uslyšela zpěv, píseň, jež jí matka zpívávala na dobrou noc. Z modrých očí jí začaly stékat slzy. Plynuly po její tváři a pak padaly dolů k mořské hladině. S jejich dopadem se moře opět rozvlnilo, vítr začal silně vát a kameny bodat. Zpěv utichl. Sklopila svůj zrak a rozhodla se odejít. Otočila se, udělala první krok a vítr se na malý okamžik zjemnil a jakoby ji pohladil po tváři, pak ale začal tancovat do rytmu bubnů a rozběsnil se daleko více. Nebe zčernalo a bouře započala svou hudbu.