Autor: Martina Jelínková

Noc se pomalu hlásí o slovo. Tma přichází tiše, plíživě a neodbytně. Všude kolem ticho, pouze v dálce jsou slyšet skřípějící brzdy aut, sem tam štěkot psa. 

Típnu poslední cigaretu, promnu si unavené oči a pomalu se ubírám ke spánku. 

Jenže jak ulehnu, všechno se zhorší. Tma je najednou mnohem černější a temnější, než se zdála předtím. Ticho mnohem víc ubíjející a veškeré zvuky vzdálenější.

Cítím, že tu nejsem sám. Cítím, že tu se mnou je cosi, něco podivného a nepopsatelného, jakási energie, jež mě nutí mít oči i ve tmě stále otevřené, která mě nutí mít se stále na pozoru.

A která mě nakonec donutí i vstát, projít chodbou a dojít až do kuchyně, rozsvítit to pronikavé bílé světlo, sednout si na starou židli a hledět do prázdna.

Protože všechno je lepší než pokoušet se usnout…

Je už před půl třetí ráno a hlava mi padá na stůl.

Najednou cosi zapraská.

Vytrhne mě to ze světa snů a vrátí zpátky do všední a kruté reality.

Jsem tu sám.

Nikoho nepotřebuju.

Vystačím si.

Opět zavírám oči. 

Dnes cítím, jako by byla tady. Tady a se mnou.

Jak jen je to dlouho… To už snad ani není možný.

Byli jsme tenkrát stanovat v horách. Já, ona a pár jejích známých. 

Prvních pět dnů jsme chodili po strmých kopcích, s krosnami překonávali překážky skal a šestý den jsme zakotvili v horské chatce. Noci byly krásně teplé. Hřejivé a voňavé, horský vzduch byl nádherně čistý. Takový mezi paneláky nezažiju, říkal jsem si a ani na vteřinu jsem nelitoval, že jsem jel, spíš naopak. 

Z jediného prostého důvodu. Byl jsem tam s ní.

Spát jsem šel ten den docela brzo, byl jsem unavený a nohy mě bolely.

Probudil jsem se uprostřed noci. Sáhl jsem na vedlejší postel, abych nahmatal ve tmě její ruku.

Nebyla tam.

Otevřel jsem oči a ještě jednou prohmatal prázdnou postel. Byla pryč.

Vstal jsem a šel jsem ji hledat.

Před chatou bylo jedno jediné světlo, jinak všude tma. Sáhl jsem po baterce, aby mi aspoň ten chabý proužek světla usnadňoval cestu. Hledal jsem nejdřív kolem chaty, potom na kraji lesa. Volal jsem na ni. Křičel jsem.

Nakonec jsem vkročil hlouběji do lesa. Šel jsem, nepřemýšlel o ničem a pouze volal její jméno. Stále víc a víc nahlas.

Najednou jsem se zastavil. Byl jsem na konci. Přede mnou se rozprostírala tmavá a hluboká rokle.

Baterkou jsem posvítil na dno.

Ležela tam.

Na několik dlouhých sekund se mi zastavilo srdce. Nebyl jsem schopen pohybu.

Ležela na dně rokle, celá od krve. Ruce měla rozhozené a hlavu natočenou na stranu. Na čele hlubokou ránu.

Vstanu od stolu a napiju ledové vody. Jako bych někde vedle sebe slyšel její hlas.

A potom otevřu okno. Noc je nádherná.

Po celém nebi září hvězdy. Skoro tak krásně, jako tenkrát.

Nejdřív zvednu jednu nohu, pak opatrně druhou. Opřu se o rám. Stojím skoro na špičkách. Překročím okenici.

A teď už stačí jen jeden krok. Jeden krok, a budu opět s tebou. 

Napořád.