Autor: Lucie Langerová

"Mami! Já spát nebudu! A ne a ne!"

"Jano, už mě tím ale opravdu zlobíš, musíš spinkat, ať máš ráno dostatek sil."

"Na co mi je síla? Stejně je ten svět hrozná pruda. A mě to neba. A navíc tebe fakt poslouchat nemusím. Už je mi deset, nejsem žádná malá holka!" Malá nezbednice vyplázla na maminku jazyk. Naštěstí už však vyčerpaná maminka viděla náznaky zívnutí.

Jana konečně usnula.

Tento sen se jí občas zdával, ale nikdy ne tak intenzivně jako dnes. Konečně rozpoznala ty tři osoby: byly to asi sudičky, možná nějaké jiné víly, jejichž jména však neznala.

Vtom za ní první přišla a praví: "Buď Moudrá."

Jana se, i přestože byla ve snu, cítila na rozpacích. Co tím chtěla ta podivná bytost říct?

Dříve, než na to stihla přijít, přišla druhá: "Kéž jsi Krásná."

Jana začala přemýšlet, ale z hlubokých myšlenek ji vytrhl hlas třetí víly: "Štěstí. Nechť jsi Šťastná."

Nato už malá Janička zase upadla do hlubokého spánku. Pouze chvílemi jí v hlavě dál znělo to slovo: Štěstí.

Vysvitlo slunce a malá školačka, nic si nepamatujíc, vstala s úsměvem na tváři.

"Maminko, přeji Ti krásné ráno! Ten svět je zvláštní. Ale nepřijde Ti taky tak nádherný?"