Autor: Denisa Sobolová

Její krok se zvolna nesl. Boty dopadaly na těžkou podlahu kostela. Každý krok pro ni znamenal větší a větší zamyšlení. Bolest a slabost. Strach z budoucnosti.

Byla sama…tak sama… Bolelo to. V kostele hledala útěchu. Hledala odpovědi, které nenalézala…

Přitom tomu tak ještě před nedávnem nebylo. Před nedávnem, kdy byla s ním. Šťastná v jeho náručí usínala, budila se a přála si, aby takto strávili celý život. Tak co se stalo, že jí nenávist několik lidí odvedla toho nejdražšího? Jak se to stalo? Proč? Pro co?

Její křížek na krku se leskl. Držela jej pevně v ruce a přitom odříkala modlitbu. Když ji skončila, pokřižovala se a sedla si na lavici.

Nedokázala to pochopit. Ten muž, který tu ještě před měsícem seděl vedle ní, je pryč. Ke komu se má nyní přivinout? Komu se má svěřit se svým strachem? Může bez něj vůbec žít? Ano, může. Může, pakliže ví, že se jednoho dne vrátí. A on se vrátí… To by bůh nedopustil. „Zachraň ho, bože, zachraň ho! Udělám pro něj všechno!“

Spala, když jí do pokoje vtrhla rozrušená matka. „Bože můj, to je strašné…“ Dcera se rozespale zeptala: „Co se stalo, maminko?“ „Nikdo…nikdo nepřežil… Nikdo!“ Dívka již začínala tušit, o čem matka mluví. „Co? O čem to mluvíte?!“ Matka se rozplakala: „On… Je mi to tak líto!“ Dívka zůstala sedět jako omámená. To není pravda, to přece nemůže být, honilo se jí hlavou. „Pojď sem, dceruško,“ chtěla ji obejmout, avšak dcera se odtáhla, vstala a pouze v noční košili vyběhla ven na dvůr. Rozeběhla se směrem ke kostelu a přitom hořce plakala.

Doběhla a z plných plic křičela: „Ne! Ne! Ne! Jaks mohl! Jaks mohl?!“ Při těchto slovech se skácela na zem a plakala. Nedokázala se ztišit, bolest pro ni byla příliš velká. A snad se ztišit ani nechtěla. Chtěla, aby ji bůh slyšel a zpytoval svědomí. Posléze si sundala křížek z krku a odhodila jej směrem k oltáři.

„Už je to rok. Přece nehodláš čekat věčně na někoho, kdo se nikdy nedostaví?“ „Proč vás za mnou poslali? Zrovna vás? Já v boha dávno věřit přestala.“ „Před rokem?“ Dívka mlčela.

Farář se zadíval na její krk, kde se kdysi leskl malý křížek. V tom se zvedl, otevřel krabičku na poličce, předmět z ní si vzal do ruky a opět se posadil. „Víra se nedá tak snadno zabít,“ řekl a na stůl položil dívčin křížek. „To sis kdysi zapomněla, pamatuješ?“ Dívce se při té vzpomínce zaleskly oči.

„Věř, že pokud se to stalo, pak právě proto, že to bůh chtěl. On sám ví nejlépe, proč to dělá. Proč nám ukládá takové zkoušky…“ „Jaký je význam v zabíjení nevinných?“ ohradila se na něj. Farář se na okamžik ustrnul a posléze nejistě odpověděl: „I v tom je jistě vyšší cíl. Jednou uvidíš sama…všichni uvidíme,“ při té myšlence se pousmál.

„Dcero, vím, že je to pro tebe těžké, milovala jsi, ale ten muž je pryč a už se nikdy nevrátí. Tvoji rodiče jsou zoufalí, chtějí, aby ses měla dobře.“ „Proto mě chtějí provdat za někoho, koho nechci?“ „Budeš se mít dobře. A věř, že i ty si zvykneš. Je hodný. V životě nikomu...“ „Vím, jaký je,“ skočila mu do řeči. „Není zlý. Ale nemiluju ho.“ „Ale to se všechno může dostavit. Nebo bys raději byla nadosmrti sama?“ Farář se odmlčel a dívka se dívala nepřítomně před sebe.

„Tvoje maminka se mi nedávno svěřila, jak jsi kdysi mluvila o dětech. Ty už nechceš mít?“ „Chtěla jsem. Než mi ho bůh vzal.“ „Zřejmě to nebyl ten pravý.“ „To už nikdy neříkejte!“ S těmito slovy utekla.

Uběhlo několik dní… Rezignovala. Ačkoliv měla i jinak na výběr. Mohla se pokusit dál čelit tomuto psychickému tlaku, nebo utéct. Utéct… Ale kam? A s kým? Proč utíkat, když není za čím? Její budoucnost se rozplynula se dnem, kdy se dozvěděla, že zemřel. Nyní ji nezbývalo nic jiného, než jen dožít život tak, aby se za sebe nemusela stydět. Aby splnila účel ženy jako matky a v teple rodinného krbu jednou zemřela.

V předvečer svatby se po dlouhé době opět procházela kostelem. Trápily ji pochybnosti, které byly větší, než kdy jindy. Od té doby, co přikývla na sňatek, nemohla se zbavit tíže černého svědomí. Připadala si, jako by ho měla podruhé zabít.

Ale co dělat, když tu není a ona má nějaký úděl. Snad je to osud. Když ji všichni přesvědčují, že dělá správně, snad to tak má opravdu být. Pokud však něco věděla jistě, pak to bylo toto: „Nikdy ho nepřestanu milovat. Nikdy. A pokud mě chceš, bože, provdat za někoho, koho nemiluju a trápit tím nás oba, pak to udělám. Je to přece tvá vůle. Pak…ať se stane.“ Při těchto slovech neudržela slzy.

„Jsi krásná. Počkej, ještě věnec,“ matka ji upravovala, nasadila jí věnec a rozplývala se nad její krásou. „Vidíš a to už jsi mohla být dávno vdanou paní.“ Dívka se pokusila pousmát, ale příliš jí to nešlo.

Věděla, že se žene do manželství, které nebude šťastné, protože v něm nebude láska. Ale když to bůh chce... Ať vidí, jak pro víru trpí, ať má neustále před očima, jak je nespravedlivý. Nebo ať ji přesvědčí o oné vyšší moci, která nám toto všechno ukládá.

„To ti posílá pan farář. Prý sis to u něj zapomněla.“ Matka příliš dobře věděla, kde byl celou dobu křížek schovaný, přesto o něm ani jednou nepromluvila. Dcera se zachvěla a nechala matku, aby jí křížek připnula na krk.

Kostelem se rozlehlo dívčino „ano“. Bylo nejisté, hrdlo měla stažené, přesto se rozhodla plnit to, co jí osud nadělil. Kněz pronesl poslední slova, dívka se nechala od svého novomanžela políbit a posléze se otočili na svatebčany. Kráčeli kostelem, když se před nimi začala zvolna otevírat cesta ven.

V tom se ve dveřích objevil on. Ten, na kterého tak dlouho čekala. Již nedoufala, nevěřila, ztratila naději. Bůh jí ji vzal. A teď jí ho přivedl zpátky. Ale…teď? Co se to stalo? Jak ráda by mu padla kolem krku a zvolala „konečně“. Jak ráda by ho objímala a hladila, ale může to? 

Ne. Bůh má zřejmě zvláštní smysl pro humor.