Autor: Milka Číčelová

Od malička jsem měla ráda pohádky a věřila jsem jim. Nejraději jsem měla ty, ve kterých se děti dostávaly do nových světů a zažívaly tam dobrodružství. Každý den jsem čekala, že u dveří zazvoní posel a oznámí mi, že vlastně vůbec nepatřím sem, ale byla jsem tu pouze schovaná na dobu, po kterou mi hrozilo nebezpečí od nepřátel mých pravých rodičů. Čekala jsem mnoho let a do mysli se mi sem tam vkrádaly pochybnosti, jenže já jsem se bála nevěřit, měla jsem strach vzdát se naděje. Co by mi zbylo? Nic. Nic než život plný starostí, stereotypů, konvencí a vědomí, že umřu a nic po mně nezbude - možná děti a až umřou i ty, zapomenou na mě úplně všichni. A vůbec - o čem to tady je? Studovat, potom pracovat od rána do večera, aby člověk neumřel hlady a měl střechu nad hlavou, porodit děti a umřít. Ale co čeká je? Úplně to samé. Dává to smysl? Ne, podle mě to smysl nedávalo. Chtěla jsem prožívat dobrodružství, zachraňovat světy.

 A tak jsem čekala a doufala a mezitím jsem se snažila žít dobře alespoň tenhle nudný obyčejný život. Často byl dost stresující sám o sobě a tehdy jsem se nejvíc uchylovala ke snění. Nikdy jsem nebyla šťastná, když jsem se ráno vzbudila. Chtěla jsem spát dál - spát a snít své dobrodružné napínavé sny. Chodila jsem do postele čím dál dřív, tak moc jsem se těšila, co nového přinese další noc. Málokdy jsem byla zklamaná a pokaždé jsem vstávala méně a méně ráda.

 Jednu noc se mi zdálo o tom, že jsem se proměnila v sovu a létala po pokoji. Nemohla jsem ven, protože okno bylo zavřené, tak jsem nakonec dlouhé hodiny seděla a pozorovala své lidské tělo, jak klidně oddechuje pod peřinou. Přemýšlela jsem o životě člověka a o životě sovy - který je asi lepší? Rozhodla jsem se, že ten soví, protože sova si může letět kam se jí zachce a určitě se jí nikdo neptá, proč to dělá a už vůbec jí kvůli tomu nepomlouvají. Ráno jsem se vzbudila a přála si, aby to nebyl jen sen, aby to byla skutečnost. Jak říkám, naděje umírá poslední.

 Odpoledne jsem během vysávání našla na koberci několik peříček. Sovích peříček. Jiskřička naděje se proměnila v plamínek a večer jsem nechala otevřené okno - pro jistotu. Měla jsem velikou radost, když se sen vrátil. Byl tak živý! Vylétla jsem ven a prohlédla si město z výšky. Vypadalo jako vánoční okno - plné blikajících, objevujících se a mizejících světélek, která dohromady vytvářela roztodivné obrazce. Chvíli jsem se bavila tím, že jsem v nich hledala zvířata a věci a potom jsem si užívala svobodu. Včas jsem se vrátila domů a probudila se jako člověk. Vyrazila jsem čelit dalšímu úmornému dni - tentokrát s dobrou náladou.